Centrální hřeben Kavkazu dlouhý přibližně 200 km je ohraničen dvěma pětitisícovkami Elbrus a Kazbek, které jsou sopečného původu, čemuž odpovídá i jejich fyzická podoba. Mezi těmito vrcholy se nacházejí všechny zbývající kavkazské pětitisícovky, jejichž charakter i původ je již zcela odlišný.
Naše výprava měla za cíl Kazbek, který leží na hranici mezi Ruskem a Gruzií.
Jako aklimatizaci jsme si dali krátký trek se dvěma bivaky dolinou Suatisi s přechodem sedla vysokého přibližně 3500 m do doliny Mna. Tady jsme nepotkali ani jednoho turistu možná proto, že jsme museli několikrát přejít řeku z jednoho břehu na druhý někdy i broděním. Počasí nebylo nic moc a cesta místy mizela a my šli podle intuice. I tím to bylo zajímavé a zdrojem nových zážitků.
Po jednodenním odpočinku dole v Kazbegi, které se dnes jmenuje Stepancminda, vyrážíme znovu nahoru na náš hlavní cíl na Kazbek s výškou 5033 m. Auto nás odváží na parkoviště ve výši 2170 m u chrámu svaté Trojice Cmindasameba, odkud je krásný výhled na město. Na to teď ale není čas, protože nás čeká vynáška o 1480 m výš. Dnešním cílem je bývalá meteorologická stanice, která je dnes upravena na chatu s názvem Bethlemi (3650 m).
Vede tam poměrně pohodlná cesta s táhlým stoupáním částečně po hřebeni nebo mělkým žlabem. Na rozdíl od předchozího treku je zde velká frekvence lidí. Výstup na Kazbek nebo alespoň k chatě je zde velmi populární. Na poloviční cestě si dáme krátkou přestávku u nově zřízené chaty a posilněni Colou pak pokračujeme dál až k patě ledovce Gergeti. Ledovec je hladký bez významných trhlin, ale skloněný. Mačky se nám nechtělo brát. I když byl ledovec posypán drobným kamením, tak to bylo na hranici bezpečnosti. Byla to chyba, ale naštěstí to nikomu neuklouzlo. V jiné skupině však jeden člověk taky bez maček měl pád s otřesem mozku. Tím to pro něj tady skončilo a měl problém se dostat dolů.
My jsme ale mohli pokračovat dál a za 5 hodin jsme stáli u chaty. V závětří užíváme ještě hodinu tepla na slunci a vaříme večeři. Počasí se oproti předchozímu treku hodně zlepšilo. Rozhodujeme se spát v chatě v pokoji po 8 na palandě za 45 lari za noc (1 lari = 8 Kč). Hodně lidí si však za 20 lari před chatou postavilo stany a vypadalo to tu jako v základním táboře pod Everestem.
Myslím, že pořádně neusnul nikdo z nás. Budíček byl ve 2:30 a odchod ve 3:30. Doma jsem si říkal, že ty baterie v čelovce jsou ještě dobré. Ale dobré byly asi jen půl hodiny. Za tmy jsme šli ten nehorší úsek. Cesta se totiž točila kolem západních svahů v suťovisku z velkých balvanů. Jediné štěstí bylo, že za mnou i přede mnou šli spolulezci s výborným světlem.
Tato cesta trvala tři hodiny. Když začalo svítat, tak jsme se dostali na sníh, nasadili mačky a pokračovali do sedla mezi Kazbekem a Spartakem. Tady jsme bez celních formalit vstoupili do Ruska a začali traverzovat severní stěnu naší hory. Pokračovali jsme tak ve spirále směrem vzhůru. Tady už to byla pohoda. Cesta byla vyšlapaná a my jsme předháněli družstva těch, kteří sem přijeli bez aklimatizace. Postupně se však začala výška projevovat i na nás a museli jsme začít dělat přestávky.
Konečně jsme v sedle mezi západním a východním vrcholem. Je zajímavé, že odtud se ten západní jevil vyšší. Vyšší o 18 m je ale ten východní, a proto všichni chodí jenom sem. Ten poslední úsek na něj odtud ze sedla je ta nejprudší pasáž celého výstupu. My jsme tam měli i kratší ledovou plotnu. Nebyl to však vážný problém, a tak v 11 hodin stojíme na vrcholu. Ten má tvar ostrého táhlého sněhového hřebene. Moc se nás sem nevejde a tlačí se další. Tak rychle fotíme a natáčíme. Překvapením bylo, že až sem došel nějaký zbloudilý pes. Tak to jsem ještě nezažil.
Dolů to byla pohoda. Po překonání toho prudkého úseku to byla vyhlídková cesta s výhledy na Elbrus a Bezengi na horizontu. Zato utrpením byl ten nekonečný závěr v tom kamení. U chaty jsem toho měl opravdu dost a myslel jsem si, že dál už nepůjdu. Překvapilo mě, že když jsem něco snědl a zabalil, tak s tím těžkým batohem to už zase šlo. Sestoupili jsme ještě asi o 800 m níž a na travnatém tábořišti si postavili stany. Tady jsme se konečně dobře vyspali. Druhý den ráno už to nebylo tak daleko. U kostela na nás čekalo auto a to nás odvezlo dolů do hotelu.
Hotel byl relativně komfortní. Dali jsme teplou sprchu a vyrazili do města na večeři. Ráno naše krátká týdenní expedice končila. Na cestě do Tbilisi tentokrát už ve dne jsme zastavili na krátkou prohlídku hradu Ananuri a potom ještě zbyl čas na večerní návštěvu Tbilisi. Poslední bivak byl pak na letišti, protože odlet jsme měli až ve 4:45 druhý den ráno. Končí týden, který byl nabitý událostmi. Byl to opravdu fofr, ale stálo to za to.
Josef Křena 24.10.2019