Ve dnech 11. až 16.8. jsem s kamarádem z mládí navštívil Ötztalské Alpy, konkrétně údolí Pitztal. Hlavním cílem výletu byla východní hrana Wazespitze (3533 m). Tato cesta patří mezi tzv. Pauseho výstupy (Walter Pause, a po něm jeho syn Michael Pause, horolezecký publicista vydávající „výcucy“ nej… výstupů) a kdysi byla v anketě časopisu Alpinismus vybrána mezi 10 nejkrásnějších hran v Alpách.
Odjezd z Čelákovic 11.8. kolem osmé hodiny. Po dálnici přes Mnichov do Garmische a dále přes sedlo Fernpass do Imstu. Po čtvrté hodině odpolední příjezd do Plaggeros, což je východisko k chatě Kaunergrathütte. Zde jsme zvážili časové možnosti. Výstup k chatě trvá (podle cedule) 3,5 hodiny (výškový rozdíl 1200 m). Oba neradi chodíme na chatu po tmě, tak jsme vyhledali levný pension (16 euro se snídaní) a přespali.
12.8. odjezd k údolní stanici lanovky na Riffelsee. Možnost ušetřit 500 výškových metrů byla lákavá.Od Riffelsee vede k chatě tzv. Cottbuserweg, cesta která na mapě vypadá jako trošku delší traverz. Skutečnost byla trochu jiná – Cottbuserweg je sice v podstatě traverz, ale s výkmity plus mínus 100 metrů. Tedy: chvíli vodorovně, pak kus nahoru a v zápětí větší kus dolů a to vše znovu. Těch výškových metrů jsme tedy moc neušetřili. Na chatu jsme došli sedření (někdo více, jiný méně, ale já více).
13.8. Krásné počasí, takže hned ráno nástup na hranu. Hrana je vysoká 750 metrů a má jedno místo klasifikace IV (stěnka asi 8 m), několik míst trojkových a zbytek je lehčí. Vylezli jsme asi 150 metrů, až nad to těžké místo. Tam jsme ale museli konstatovat, že při našem tempu vrcholu a potom chaty do tmy nedosáhneme. Předběhla nás dvojice, která šla bez jištění navázaná na krátkém laně a jistila jen obtížná místa. Na takovýto způsob lezení jsme neměli ani morál ani síly. A navíc; z vrcholu se sestupuje výstupovou cestou. V duchu hesla „lepší malý živý posera než velký mrtvý hrdina“ jsme důstojně sestoupili a vrátili se na chatu. Ale udělali jsme dobře; odpoledne se zhoršilo počasí a večer začalo pršet.
14.8. Ráno je všude mokro, na kopce není moc vidět. Před polednem jdeme na „místní třítisícovku“ Planggeroskopf (3056) – kopec uprostřed doliny, něco jako Gulatý kopec nad Sliezskym domem v Tatrách. Odpoledne zdoláme další třítisícovku Parstlewand (3096). V obou případech studujeme kudy vede normální cesta na Verpeilspitze, kopec který máme v plánu na zítra. Večer se počasí začne zlepšovat.
15.8. Za bezmračné oblohy jdeme na Verpeilspitze (3425 m). Konečně pěkný kopec, i když lezení tam není moc, necelé čtyři délky dvojkového terénu. Je to zřejmě hojně navštěvovaný kopec, protože štandy jsou opatřené modře natřenými nýty. Odpoledne sestoupíme do údolí. Tentokráte ne lanovkou. Ale sestup s posledního prahu doliny (asi 300 m) nám dá také zabrat.
16.8. Po příjemné noci ve stejném pensionu jedeme známou cestou zpět.
Wazespitze a její Východní hrana 
Verpeilspitze s vrcholu Parstleswand 
Lezenice na Verpeilspitze 
Pohled Verpeilspitze na jih. Vpravo vpředu Wazespitze. V pozadí centrální hřeben Ötztalských Alp. Nejvyšší vrchol Wildspitze.