Tre Cime di Lavaredo – Sextenské Dolomity

• 

Je neděle 26.8. šest ráno, probouzí mě protivný zvuk budíku. Utiším jej a s trochu větším nadšením než obvykle se hrabu ze spacáku, je to tu, dnes konečně jedeme do Dolomit. Než se naděju je půl osmé a už mě kluci nabírají na benzínce nedaleko Českých Budějovic, vyrážíme směr Itálie. Cesta utíká poměrně rychle, když už přichází únava, začínají se za okýnkem konečně objevovat kopečky. Kdesi za Saltzburkem nám zavřeli silnici kvůli závodu Ironman, volíme tedy objížďku po vyhlídkové Alpenstrasse kolem Grossglockneru (32,- eur). Je mizerné počasí a jsme rádi, že vidíme alespoň silnici, příliš krásných výhledů se nekoná.

Zhruba kolem 16-té hod. projížíme Misurinou, platíme u závory 22 eur a šineme si to přímo na velké parkoviště u chaty Auronzo. Bohužel nás zde vítá déšť, vlezlý vítr a hustá oblaka. I přes to je Michal zatím jediný pevně rozhodnutý spát na chatě. Poté co nám na recepci dávají slevu na Alpenverein z 22 na 12 eur/noc již neváhá nikdo a během chvilky zaplňujeme šestilůžkový pokojíček našimi batohy. Procházíme si chatu a netrpělivě vyhlížíme z oken zda už se počasí trochu umoudřilo. V hustých oblacích lze jen tušit velikost skal, kvůli kterým jsme sem přijeli. 

• 

• 

Na večer se začíná vyjasňovat, vyrážíme tedy kolem chaty Lavaredo na procházku pod severní stěny Čim. Stihli jsme dojít akorát k nástupu Dibonovy hrany na Čimu Grande a už byl nejvyší čas se otočit a jít zpět. Na chatu dorážíme již za tmy a jdeme rovnou zjistit jaká je předpověď počasí na další dny. Ta nám slibuje pondělí a úterý azuro, od středy přibývání oblačnosti. Je to tedy jasné, nejlepší bude nastoupit hned zítra ráno.

• 

• 

Na pokoji tedy ještě večer balíme vše na zítřejší den a jdeme spát. Michal s Mirkem ještě vymýšlejí co polezou, nakonec to vypadá na Dulfera. Musím za sebe říci, že jsem se z toho nadšení ani moc nevyspal. Celou noc jsem si přemítal myšlenky jak je ta skála velká, jestli to stihneme vylézt, jaké tam bude jištění, jak je spolehlivá předpověď a takové to coby kdyby…

Po 27.8.

Vstáváme v šest, dáme si rychlou snídani a vyrážíme pod skály. Michal s Mirkem si přispávají. Do stěny nastupujeme v osm hodin, v těsném závěsu za námi jdou ještě kluk s holčinou ze Švýcraska. Ve čtvrté lanové délce je pouštíme před sebe a dáváme si svačinku. Terén není náročný, lezeme v pohodě, příliš nejistíme, střídáme se a zdá se nám, že postupujeme relativně rychle. V dalších délkách již nenacházíme štandy a ztrácíme orientaci v topografickém náčrtu cesty. Švýcaři jsou již v nedohlednu. Lezeme tedy dále při hraně, občas nás potěší stará rezavá skoba nebo výhled do severní stěny. Štandy zřizujeme ve smyčkách, friendech a v lepším případě v kombinaci s nějakou skobou.

• 

• 

• 

Odpoledne dosahujeme úrovně vedlejší věže Punty Fridy, Cima Picola se stále tyčí do velké výšky nad námi. Dvakrát kolem nás proletí sprška kamení, která se řítí dolů obrovskou rychlostí jako projektily a vydává při tom strašný vrčivý zvuk. Kolem 16-té přichází SMS od Mirka, že jsou již na okružní polici. Odepisuji mu, že nám zbývají 3-4 délky na polici a že budeme rádi, když na nás počkají abychom sestupovali společně. Odhad naší výšky byl bohužel mylný, cca po hodině dosahujeme teprve úrovně sedla Cimy Picoly. Volají nám kluci, jak to s námi vypadá, sděluji jim naší výšku, načež přichází studená sprcha ve formě informace, že z police je Cima Picola vidět se zhruba 50m nadhledem. Když jsme se ohlédli a uviděli tu tenkou obrovskou jehlu, která se stále tyčila cca 100m nad nás, došlo nám, že jsme na tom časově hodně zle. Požádali jsme kluky, aby nám u slanění pro případ bivaku nechali nějaké nepotřebné oblečení a dohodli jsme se, aby na nás nečekali.

• 

• 

Probíráme s Jardou vážnost naší situace, sestup není možný jinudy než na jih z police, musíme tedy stále nahoru. Domlouváme se, že jestliže dolezeme na polici do 19:00, pokusíme se ještě o sestup, jinak budeme bivakovat. Terén je stále lehčí, zvyšujeme tempo lezení, méně jistíme, taháme delší lanové délky a v 18:45 jsme konečně na polici. Traverzujeme doleva na jih a nacházíme u slanění balíček od kluků s mikinami, termofólií a svačinou. Slaňujeme cca 3 délky a přichází tma, nejsme schopni ani za pomoci čelovek najít další slanění. Vzhledem k tomu, že předpověď počasí byla výborná i na další den a že jsme se zrovna nacházeli na pěkné polici, kde jsme dokonce objevili pěkný bivak pod převisem, bylo jasné, že nejbezpečnější bude počkat do rána.

• 

Voláme klukům, že budeme bivakovat a že ráno dokončíme sestup. Jarda nachystal štand pod převisem, aby jsme se měli k čemu pro jistotu přivázat. Zem jsme si vystlali batohem a lany, dali si večeři a čekali jsme, co nás ještě v noci potká. Ve tmě jsme v dálce viděli světýlko z chaty Auronzo, z parkoviště na nás někdo zablikal čelovkou, mysleli jsme, že jsou to kluci, tak jsme taky zablikali. Noc byla naštěstí docela „teplá“, nefoukalo a bylo jasno. Izofólie z lékárničky se ukázaly jako velice užitečná věc, krásně se pod nimi drží teplo. 

Út 28.8.

Ráno od 5-ti hod vyhlížíme svítání. Kolem sedmé vylézáme z bivaku a rozhýbáváme se, celou noc jsme byli schoulení, aby nám nebyla zima a teď jsme z toho celí dřevění. V osm nacházíme slaňák, který je i ve dne těžké najít a zahajujeme sestup. Cestou potkáváme několik družstev turistů s horskými vůdci, kteří je vedou jako kačenky na provázku bez jištění k vrcholu. Je jim jasné, že jsme na hoře nocovali a tak se nás jeden z nich ptá, zda jsme lezli Comiciho (VII) cestu 🙂 Odpovídáme, že jsme lezli Dibonu, načež už se na více neptali. Po mnoha slaněních jsme konečně v 11 hod. oběma nohama na pevné zemi pod Cimou Grande a na turistickém chodníku již na nás čekají kluci. V rychlosti si vyprávíme zážitky a pak se rozcházíme. Kluci jdou na tůru a my se jdeme vzpamatovat na chatu.

• 

Po obědě kolem druhé vyrážíme také na tůru, zvolili jsme okruh kolem Čim. Z cesty vidíme nějaké dva lezce na Diboně, jsou tři odpoledne a oni nejsou ani v polovině. Vtipkujeme, že jistě dopadnou jako my. Cestou sotva pleteme nohama, máme totiž úplně mrtvé a bolavé palce z lezeček. Uděláme několik fotek skal a okolí a v šest večer už jsme zpátky na chatě. Večer v restauraci ještě chvíli mastíme karty, kluci se mě marně snaží naučit sedmu, ale nemají šanci 🙂 jsem karetní analfabet a únavou už mi to vůbec nemyslí. Za tmy vidíme z okna čelovky pod vrcholem Cima Grande, je nám jasné, že to jsou ti lezci, které jsme viděli odpoledne.

• 

• 

• 

St 29.8.

Ve středu ráno vyráží Mirek s Michalem na JV stěnu Punty Fridy (VI-).

• 

• 

• 

• 

My s Jardou si přispáváme a vyrážíme na tůru s feratami do okolí chaty Locateli. Obloha již není tak čistá jako předchozí dny, je pokrytá průsvitnými Ciry, které naznačují změnu počasí. Cestou vyhlížíme ve stěně kluky, ale lezci jsou tak malí, že nejsme schopni poznat, jestli jsou to oni. Jednoduše dorážíme do sedla monte Paterna okud si po ferátce odskočíme na vrchol a pak pokračujeme feratou „Via Ferrata De Luca“ směr sedlo Forc.la Pian di Cengia. Na obloze je již větší kupovitá oblačnost, ale na bouřku to zatím nevypadá. Odtud turistickou cestou č.101 směr chata Locateli. Na chatě svačíme a pokračujeme feratou Innerkofler De Luca, která z části vede štolou uvnitř hory a dovede nás zpět do sedla pod vrchol M.Paterna. Zpátky na Auronzo jdeme turistickou cestou, kolem chaty Lavaredo. Večer znovu mastíme karty, kluci to se mnou vzdali a hrajeme prší.

• 

• 

• 

• 

• 

Čt 30.8.

Ráno je patrné, že pěkné počasí už skončilo, kolem chaty se valí mraky, které připomínají nedělní nepříjemné počasí. Dohodli jsme se, že vyrazíme k domovu s tím, že cestou se zastavíme podívat na Marmoladu nebo Vajoletky. Balíme věci do auta a vyrážíme. U závory pod chatou ještě doplácíme 15 eur parkovné. Kolem oběda jsme v sedle Pordo (skupina Sella) a vymýšlíme jak se dostat pod Vajoletky. Z této strany je to však poměrně komplikované – lanovka s přestupem a pak několik km pěšky na chatu. Protože se kazí počasí a nechce se nám přebalovat batohy, padla volba na cestu domů. Po půlnoci dorážíme do Čech a tím pro nás výlet do Itálie definitivně skončil.

• 

• 

•