Horolezectví je velmi pestrý sport mnoha podob a disciplín. Na jedné straně stojí tzv. bouldering, který spočívá ve výstupu dlouhém pouze několik metrů, avšak při krajní technické obtížnosti s minimálními stupy a chyty. Na druhé straně je veřejnosti známější výškové horolezectví, kde větší roli hraje délka výstupu, nadmořská výška, přírodní vlivy a celková strategie. Obvykle i horolezec ve své sportovní kariéře s postupně přibývajícím věkem projde tuto posloupnost, která směřuje k výstupům ve vysokohorském prostředí. Tato pestrost se potvrzuje i v činnosti našeho Horolezeckého oddílu Lysá nad Labem. Protože jsem jedním ze zakládajících členů oddílu, který jsme založili již v roce 1983, tak dnes se sám blížím už k tomu druhému pólu.
Mekkou výškového horolezectví je tradičně Himálaj. Dobrým kompromisem pro toho, kdo není výkonnostním horolezcem a chce poznat tuto oblast včetně výstupu na významný vrchol je trekking. Jedná se o několikadenní expedici, která začíná v podhůří Himálaje a postupně směřuje k vybranému vrcholu. Společně se synem jsme si vybrali trek, jehož trasa vedla v národním parku Makalu. Tradiční začátek takových akcí je vždy v hlavním městě Nepálu Kathmandu. Naše akce probíhala v říjnu roku 2015, a proto jsme při prohlídce města mohli vidět tu zkázu, kterou na mnoha historických objektech způsobilo květnové zemětřesení. Postižené budovy byly pouze zajištěné proti zřícení. Nepál je velmi chudá země a na opravu se zatím hledají finanční prostředky. Právě výnosy z turistického ruchu jsou významným příjmem tohoto státu.
Vlastní trek začal odletem do Tumlingtaru, který leží ve výšce 410 m nad mořem. Nás bylo devět plus česká průvodkyně. Tady nás čekal nepálský styčný důstojník a šest nosičů, z nichž každý nesl téměř dvojnásobek toho co my a ještě byli rychlejší. Zpočátku naše cesta vedla proti proudu řeky Arun, která pramení v Tibetu a hlavní hřeben Himálaje překonává mezi masivem Kančenžongy a Makalu. Potom jsme v jednotlivých dnech začali nabírat postupně výšku. Nejdříve naše cesta vedla kolem rýžových polí, skrze lesy a bambusové porosty. Nepál je na stejné rovnoběžce, jako je například Egypt, a tomu odpovídalo i klima tady dole. Vysoká teplota a vlhkost byla vysilující, proto jsme byli rádi, když jsme se třetí den dostali do výšky 2500 m, kde byl již konečně ten příjemný horský vzduch. I ten spánek zde byl příjemnější. Na treku se volí denní úseky tak, aby se mohly využít turistické noclehárny, které se nazývají lodže. V dalších dnech nabíráme výšku a překonáváme první sedlo Kulapang ve výšce 3374 m a přecházíme do sousední doliny. To znamená, že získanou výšku zase ztrácíme sestupem minimálně o 1500 m dolů k další řece. Procházíme několika vesnicemi, a máme tak možnost poznávat život místních obyvatel. Již jsme si zvykli na nepálská jídla a i na to, že půllitrovka koly tu může být v přepočtu za 10 Kč nebo ve výškách až za 100 Kč. Vždy však spolehlivě osvěží a dodá energii.
V následujících dnech postupujeme dále k dolině vedoucí k našemu vrcholu. To jsme ale museli přejít další sedlo ve výšce téměř 4700 m. Pod ním jsme pak nocovali u posvátných jezer Panch Pokari, kde máme ještě chvíli času se ohřát na slunci. Jakmile však zapadlo za hřeben, tak na sebe oblékáme několik vrstev a přesto je zima a to i v lodži. K večeři si tentokráte dáváme nudle s vejci a opečené brambory se zeleninou. K snídani pak placky s džemem a burákovým máslem. Dnes nás čeká ještě jedno sedlo ve výšce 4800 m a potom ostrý sestup do údolí řeky Inkhu Khola na výšku 3600 m. Ta nás po dvou dnech konečně dovede do základního tábora Khare ve výšce 4858 m, který je výchozím bodem pro výstup na trekový vrchol Mera Peak. V překladu to znamená hořící hora a je to jeden z více než třiceti vrcholů, které Nepál otevřel pro tento účel. Jejich výšky se pohybují od 5600 do 6500 m a poplatek za výstup je od dvou tisíc korun podle vybraného vrcholu a ročního období. Náš vrchol patřil v tomto seznamu mezi ty nejvyšší.
Následující den byl přípravou na vlastní vrchol. Jdeme nalehko nahoru. Cílem je podle zásad správné aklimatizace vystoupit co nejvýše, a pak se vrátit na přespání dolů. My jsme to otočili ve výšce přibližně 5400 m. Druhý den už jde do tuhého, některé věci sice ještě vynesou nosiči, ale dost už musíme nést i sami. Postupový tábor nazvaný High Camp je ve výšce 5740 m. Při stavění stanu a sekání ledu pro vaření už ta výška byla znát, vždyť tady je již méně než poloviční tlak vzduchu oproti tomu, co máme u nás v Polabí. Večerní soumrak s výhledem na Makalu byl romantický, ale ta studená noc už tak moc ne. V polospánku a převalování na kamenech jsme se dočkali budíčku o půl čtvrté. Za více než hodinu jsme byli schopni vyrazit. Celá cesta odtud je již jen na sněhu pozvolným stoupáním až pod vrchol. Brzy se otvírá panoráma pohledů na Mount Everest, Lhoce, Makalu i Kančenžongu. Ale výstup naši mysl tak zaměstnává, že není sil to vše náležitě vychutnat. Stoupání je nekonečné i proto, že naše pomalé kroky jsou dlouhé jen 20 centimetrů, a přitom dýcháme jako parní lokomotiva. Nakonec přeci jen stojíme pod vrcholovou pyramidou. Energetická tyčinka nám dodá sílu a zmrzlé prsty u nohou se konečně ohřejí.
Posledních 50 výškových metrů s deseti metry lezení už byly chuťovkou. Je 10 hodin, počasí je ideální a my si užíváme krátké chvíle na vrcholu ve výšce 6.461 m. Cesta dolů byla několikanásobně rychlejší, ale to vyčerpání bylo znát. Rychle balíme High Camp a pokračujeme do základního tábora. Celkem jsme sklesali více než 1600 m. Až tady obvykle horolezec může vychutnat radost z vylezeného vrcholu obzvlášť, když ten je z tábora i vidět.
Druhý den ráno jsme se vydali naší dolinou dolů s příjemným pocitem, že to máme úspěšně za sebou. Snadný sestup však následující den vystřídalo opět stoupání 900 výškových metrů do sedla Zartwa La, abychom přešli do sousední doliny, kde se nachází známé letiště Lukla ve výšce 2840 metrů nad mořem. Toto letiště je všeobecně považováno za objektivně nejnebezpečnější na světě. Jeho přistávací dráha je 450 metrů dlouhá a má sklon 12%. Začíná u kolmé skalní stěny a končí na hraně prudkého srázu. O jeho vybudování v roce 1964 se zasloužil Edmund Hillary, a proto dnes nese jméno jeho i Tenzinga, který ten slavný prvovýstup na Mount Everest s ním v roce 1953 vykonal. Léta jsem o tom četl v horolezeckých knihách a nyní mám možnost poznat ta místa, kudy kráčela historie dobývání Himálaje. Vzlet byl posledním krásným zážitkem a rozloučením s krajem, kterým nejsou jenom hory. Je to kraj, který je prostoupen zvláštním duchem, který ucítí každý, kdo ho navštíví. Mluvil jsem o tom s více trekaři a všichni říkali, že jim trvalo dost dlouho, než zase přijali postoje a myšlení lidí z civilizace. Ti, co tam byli, moc dobře vědí, proč se do těch hor tak rádi vracíme.
Celková délka treku 138 km
Celkově nastoupáno 15,7 km
Autor: Josef Křena