Počasí jako jedno z možných rizik při pohybu v horách

1. Úvod

Snad každý, kdo se pohybuje v horském prostředí, ať turista, lyžař či horolezec, velmi dobře ví, jak velikou roli v průběhu jakékoliv túry v horách sehrává počasí. Jen si zavzpomínejme. Vyjdeme časně ráno za jasné noci s oblohou plnou hvězd a po několika hodinách námahy stojíme na vysněném vrcholu a utopeni v temné modři bezoblačného nebe se kocháme dalekými rozhledy. A nebo také NE. Rovněž vyjdeme časně ráno, kdy obloha je jasná, ale po několika hodinách je vše jinak. Náhlá změna počasí nás donutí k návratu, který se občas stává i bojem o holé přežití.

Počasí, tento fenomén, který je nedílnou součástí horského prostředí, je při našem pohybu v něm rizikovým faktorem a špatný odhad tohoto rizika nese sebou někdy i fatální důsledky. Odhadnout toto riziko a tím přispět k naší větší bezpečnosti si vyžaduje mít alespoň základní znalosti zákonitostí vývoje počasí v horách a schopnosti, umocněné vlastními zkušenostmi, jak je využívat. Je to totiž pro bezpečný pohyb v horském prostředí, především ve vysokých horách, přinejmenším tak důležité jako nezbytná fyzická kondice, lezecké či lyžařské schopnosti nebo kvalitní výzbroj a výstroj.

2. Klima hor

„Klíma neboli podnebí je dlouhodobý charakteristický režim počasí, podmíněný energetickou bilancí, cirkulací atmosféry, charakterem aktivního povrchu a lidskými zásahy.“

Jinak lze klíma charakterizovat jako soubor všech meteorologických prvků, který určuje průměrný stav atmosféry v daném místě. V horách mluvíme o horském klíma, které je určováno především výškovým faktorem a vyznačuje se nižším tlakem vzduchu, intenzivnějším zářením, čistotou vzduchu, nižší teplotou vzduchu, větší rychlostí větru a množstvím srážek výrazně závisejících na expozici svahu. Obecně klíma závisí na zeměpisné šířce, vzdálenosti od oceánu a nadmořské výšce. Čím vyšší je zeměpisná šířka, na které se horský masiv nachází, čím větší je jeho vzdálenost od oceánu a nadmořská výška, tím je jeho podnebí drsnější.

3. Počasí v horách a jeho změny

„Počasí je stav atmosféry charakterizovaný souhrnem hodnot všech meteorologických prvků a atmosférických jevů v určitém místě a čase. Zpravidla se počasím rozumí okamžitý stav atmosféry, někdy též změny či průběh meteorologických prvků a jevů v určitém krátkém časovém intervalu.“

Z definicí „klíma“ a „počasí“ je zřejmé, jak často si laická veřejnost, ale i profesionálové, oba základní pojmy v praxi zaměňují. Pokud někdo prohlásí : „O víkendu byly na horách špatné klimatické podmínky“, dopouští se omylu, neboť se jednoznačně jednalo o „špatné povětrnostní podmínky“.

Budeme se tedy při plánování a přípravě expedice (výjezdu) do hor zajímat o podnebí, charakteristické pro dané místo a období. Při působení v horách nás naopak bude zajímat konkrétní počasí bezprostředně ovlivňující naši činnost.

Jedním z největších a nejnebezpečnějších faktorů, ovlivňujících zásadně úspěšnost našeho působení v horách, jsou změny počasí, zvláště pak, dojde-li při nich k nepředvídanému, tedy neočekávanému náhlému zvratu, při němž se radikálně mění doposud přetrvávající povětrnostní podmínky k horšímu.

O jakých změnách v počasí můžeme tedy uvažovat? Pokud se počasí mění k horšímu pomalu v delším časovém období, jedná se o jeho postupnou změnu. Když však dojde k rychlé změně počasí v krátkém časovém úseku, mluvíme o jeho zvratu. Jak postupná, tak náhlá změna počasí, může být námi očekávaná, tedy dochází k ní v souladu s předpovědí, nebo neočekávaná, kdy nastane dříve nebo později, než byla předpovídaná, a nebo, kdy vůbec nebyla předpovězena.

Je zcela zřejmé, že menší riziko sebou nese postupná změna počasí, a i když nás zastihne neočekávaně, stále ještě „poskytuje“ relativně dosti času a dává určitou „naději“ na zdárné ukončení túry. V žádném případě se však nesmí podceňovat, a mylně se z tohoto důvodu domnívat, že ve výstupu můžeme pokračovat i za zhoršující ho se počasí. Měnící se povětrnostní podmínky jsou vždy signálem pro přerušení túry a k urychlenému návratu do bezpečí.

Nejnebezpečnějším procesem ve vývoji počasí je jeho náhlá změna, jinak tedy zvrat, charakterizovaný radikální změnou povětrnostních podmínek v krátkém časovém období. Zvrat probíhá často doslova skokem, hory se zahalí do mohutné oblačnosti, přicházejí intenzivní bouřky, silné srážky, často mrznoucí nebo přecházející ve sněžení, není vidět na krok, přidává se silný nárazovitý vítr a prudce se ochlazuje.

Času na návrat je opravdu málo a mnohdy záleží na včasném rozhodnutí při prvních signálech. A pokud nás vůbec překvapí neočekávaný zvrat, a navíc nejsme dostatečně vybaveni odpovídající výstrojí na případný bivak, situace se může stát kritickou.

Pro doplnění je třeba ještě upozornit i na opačný proces, tedy zlepšování počasí. Je třeba si pouze uvědomit, že za období špatného a nestálého počasí se mohou krátkodobě vyskytovat i periody a to jen přechodně zlepšeného počasí, což bychom měli rovněž brát v úvahu při rozhodování, zda výstup, či jaký, vůbec podniknout.

4. Rizika spojena se změnami počasí v horském terénu

Jaká rizika tedy sebou nese změna počasí v horách? Jsou to především rizika vyvolaná přímo probíhající změnou počasí, tedy rizika bezprostřední. Do druhé skupiny pak řadíme rizika, která se objevují až po proběhlé změně počasí, jinak rizika následná.

K meteorologickým jevům, které znamenají při pohybu v horách svými projevy ve formě počasí určitý stupeň rizika, patří bouřky, srážky, sněhová pokrývka, námrazkové jevy a ledovka, vítr a mlha.. Většina uvedených jevů je více či méně podmíněna existencí oblačnosti a doprovázena  změnami teploty vzduchu.

Bouřka je největším rizikem značně ohrožujícím svými bezprostředními projevy (přímý zásah bleskem, nepřímý zásah zemním proudem, pád vyvolaný nárazem tlakové vlny, pád kamení při zásahu bleskem nebo v přívalovém lijáku atd.) každého, kdo se dostane do oblasti jejího výskytu. Bouřky mohou být podle původu frontální (nejčastěji na studených, méně na okluzních a výjimečně na teplých frontách), předfrontální (ještě před studenou frontou nebo i v teplém sektoru frontální poruchy), zafrontální (ve vlhkém studeném vzduchu za studenou frontou). Dále se bouřky vyskytují i uvnitř vzduchových hmot jako bouřky z tepla (konvektivní, orografickéatd.). V našich zeměpisných šířkách je jejich výskyt nejčetnější od června do srpna, objevují se však poměrně často již koncem jara a doznívají počátkem podzimu, v zimě je jejich výskyt výjimečný. V denní době je jejich četnost největší v odpoledních a večerních hodinách, v létě není zvláštností výskyt bouřek v nočních i ranních hodinách, mívají však zpravidla menší intenzitu. Průvodním jevem vzniku bouřky je rychlý vertikální vývoj kupovité oblačnosti z oblaku „cumulus“ (kupa – Cu) v oblak „cumulonimbus“ (bouřková kupa – Cb), který bývá velmi dobře pozorován především v denní době a je výrazným varováním na brzký příchod bouřky. V některých případech však tento vývoj nemusí být zpozorován (na pomalu postupujících frontách), neboť bývá „maskován“ ostatní oblačností. Příznakem akutního bouřkového nebezpečí je tzv. Eliášův oheň, což je sršení kovových předmětů ve formě namodralých plaménků a doprovázené praskáním, které je způsobeno drobnými elektrickými výboji statické elektřiny v ovzduší. Vlastní bouřka je následně charakterizovaná blesky, hromobitím, často intenzivními srážkami, nárazovitým větrem a prudkým ochlazením…

Srážky sebou nesou rovněž řadu rizik. Patří k nim značné ztráty tělesného tepla při promočení výstroje vedoucí k podchlazení organismu. Velmi nebezpečné jsou mrznoucí srážky, kdy déšť nebo mrholení vytváří na podchlazeném podloží homogenní sklovitou vrstvu ledu – ledovku – při níž se stává další postup terénem značně problematickým. Intenzivní dešťové srážky způsobují erozi podloží a jsou jednou z příčin pádu kamení v horách. Sněžení zhoršuje orientaci v terénu a jeho průchodnost a vzniklá sněhová pokrývka přináší potenciální nebezpečí lavin. Srážky dělíme podle skupenství na tekuté (déšť, mrholení), smíšené nebo tuhé (sněžení, kroupy apod.), podle doby trvání na trvalé (několik hodin až dní), občasné a přeháňky (minuty až desítky minut) a podle intenzity na slabé, mírné a silné. Skupenství závisí hlavně na nadmořské výšce , roční a denní době. Trvalé srážky vypadávají z oblaku druhu „nimbostratus“ (dešťová sloha – Nb), velmi slabé pak i z druhu „stratus“ (sloha – St) nebo „altostratus“ (vyvýšená sloha – As). Vyskytují se na teplých frontách a také na okluzích, kde jsou však spíše občasné. Na studených frontách se vyskytují přeháňky, většinou doprovázené bouřkami, vypadávají z Cb a někdy už i z velmi vyvinutých Cu. Zvlněná studená fronta může přinést jak přeháňky, tak i trvalejší srážky. Intenzitu srážek ovlivňuje mohutnost oblačnosti, která závisí na teplotním a vlhkostním kontrastu na styku vzduchových hmot, kde se oblačnost vytváří a na rychlosti postupu frontálního rozhraní.

Laviny i převěje znamenají velké riziko, které je u lavin tím větší, čím mohutnější je vrstva nového sněhu (již asi 30 cm představuje akutní lavinové nebezpečí) a čím větší je následné oteplení vzduchu, přičemž výrazně záleží na podloží a jeho sklonu. Velice zrádné jsou deskové laviny, které se tvoří v důsledku silného větru, který upěchovává horní vrstvu sněhu, pod kterou se však nachází přemrzlý nesourodý sníh. K pádu takto vytvořené desky nemusí předcházet žádné oteplení, stačí pouhé její porušení vahou člověka.

Náledí je ledová vrstva pokrývající podloží, jestliže voda z rozbředlého nebo roztátého sněhu na zemi opět zmrzla. O ledovce byla již zmíňka u srážek. Námrazu a ledovku pozorujeme hlavně teplých, případně okluzních frontách, náledí může být důsledkem i pouhého výkyvu teploty vzduchu v denní a noční době, zvláště v jarním období.

Vítr patří rovněž k rizikovým faktorům, jeho yesílení zpravidla doprovází každou výraznější změnu počasí. Značně urychluje odvod tepla z povrchu lidského organizmu a zvyšuje tak nebezpečí podchlazení a to i při kladných teplotách vzduchu. Nárazy větru výrazně ztěžují pohyb, v extrému mohou být i příčinou pádu člověka, a bezprostředně se také podílejí na pádu kamení ve skalním terénu narušeném srážkovou erozí či bleskem. Vítr je rovněž podmínkou pro tvorbu deskových lavin, převějí a ledovky. Dále je zesílený a nárazovitý vítr charakteristickým jevem pro bouřky a pro přechod front, především studených. Vyskytuje se však i před teplými frontami (teplý z jižních směrů), tak i za studenými frontami (studený ze severních směrů). Každý horský masiv má i svoji charakteristickou formu větru, v Alpách je to fén, teplý a suchý padavý vítr na závětrných svazích kopců. Ve vysokých horách, které již zasahují do volné atmosféry, se setkáváme se silným prouděním vzduchu i za jasné oblohy, které je způsobeno všeobecnou cirkulací atmosféry.

Mlha je atmosférický aerosol z malých vodních kapiček nebo drobných ledových krystalků, ve kterém je snížena vodorovná dohlednost pod 1 km. Její výskyt nám způsobuje komplikace s orientací, především pak ve zasněženém terénu a na ledovci a tím i větší riziko např. pádu do trhliny. Tak jako u srážek se mlhy mohou vyskytovat před, na a za frontami nebo uvnitř vzduchových hmot (např. mlhy údolní a orografické neboli svahové). V horách, zvláště ve vrcholových partiích, je nutné mít na zřeteli, že daleko více se při špatné dohlednosti nejedná o mlhu, ale o skutečnost, že se právě nacházíme v oblačnosti. Toto je třeba správně vyhodnotit při rozhodování o dalším pokračování v túře, neboť oblačnost souvisí s dalšími povětrnostními jevy komplikujícími náš pohyb v horském terénu.

Teplota vzduchu není meteorologický jev, nýbrž prvek, přesto její změny bývají velmi nepříjemným činitelem negativně působící na lidský organismus. Zvláště prudký pokles teploty při zvratu počasí, je-li navíc doprovázen intenzivními srážkami a silným větrem, nás může životně ohrozit. A ani déletrvající oteplení nemusí vždy znamenat příznivé podmínky pro výstupy, neboť tání sněhové pokrývky a ledu zvětšuje nebezpečí pádu obnažených skal a také větší rozbrázdění ledovce trhlinami.

Shrneme-li si všechny uvedené meteorologické jevy, je více než zřejmé, že zpravidla vždy nás ovlivňuje jejich celý komplex vytvářející konkrétní počasí v daném místě a čase, přičemž se rizika spojená s jednotlivými jevy kumulují, vzájemně prolínají a tím výrazněji spolupůsobí na náš pohyb v horách.

5. Závěr

Jak bylo uvedeno, počasí je výrazným faktorem, který ovlivňuje působení člověka v horách. Pokud chceme nebezpečí rizik s ním spojených minimalizovat, musíme vědět, co nám může počasí způsobit za komplikace. A při alespoň základních vědomostech o meteorologii bychom měli býti schopni pochopit jednotlivé počasové jevy, odhadnout možný vývoj počasí a učinit potom odpovídající závěry při rozhodování ať již před výstupem, tak v jeho průběhu. Neboť správný odhad vývoje počasí s včasnou reakce na jeho změny jsou jednou z podmínek pro bezpečný pohyb v horách.

Text a foto: Ing. František GREGAR