Creta di Aip

autor: Michal Coubal | Srp 21, 2020 | 2020-2021, Alpy

Prvovýstup v Karnských Alpách

,,Vy jste samé překvapení, pane Pytlíku,“ zní mi v hlavě Thorinova věta z Hobita. I tato stěna je jedno velké překvapení už od prvního dne. To, že čelo pilíře bude oříšek, jsme tušili už v červenci, kdy jsme stěnu prozkoumávali ze všech úhlů. Po osmi hodinách skobování a nacvičování mám za sebou dvě pětadvacetimetrové délky. Kvalita skály je fantastická, ale najít dobré místo pro skobu je vzácnost. Znovu převažují úseky jen z části zatlučených skob. Už mi z toho hrabe. V rukou se obejvují křeče a Ája po čtyřech hodinách škrcení v sedáku necítí nohy. Sjíždíme dolů, zítra to snad s čerstvými silami přeběhneme a budeme pokračovat dál.

Sedíme s Ájou na spacáku a cpeme se gulášem. Vzpomínám na svého starého kamaráda Kujana, legendu poválečného pískovcového lezení.

V polovině osmdesátých let minulého století ho dohnaly zdravotní obtíže a léčil se se srdcem. Byl však velký bojovník. I na noc si oblékal prsní úvaz, aby si hrudník zvykal na stažení při lezení. Jednou takhle dostal lázeňský pobyt, kde už ale nemohl nudou vydržet. Rozhodli jsme se ho s brřáchou zachránit. Posbírali jsme různé oblečení do skal, karimatku a přidali mnou právě došitý nový spacák a doslova jsme ho unesli z léčebny s tím, že jede navštívit starého nemocného kamaráda. V těch dvou dnech nám nechybělo nic. Měli jsme pískovcové věže, oheň s kytarou i pečené buřty. Když jsme se pak ráno jen tak povalovali, říkal že omládl o deset let a ptal se, jestli jsme do toho spacáku nevylili guláš, protože ho cítil celou noc. V léčebně už zase vypadal jako seriózní pacient, za kterým se jenom nesla nezaměnitelná vůně ohně.

Střední partie stěny přinášejí pro oko již příjemnější pohled. Zdánlivě kompaktnější plotny protkané souvislými spárami. Když však dolézám k Áje na štand, chápu její rozpaky. Skála je z části tvořena do sebe zaklesnutými krami, které se při poklepání kladivem rozeznějí jako zvon. Naštěstí lezení není tak těžké, používáme ale jen smyčky a frendy.

Ten zvonivý zvuk znám a vrací mě do severní stěny Triglavu, kde v roce 1986 traverzujeme pod hranu Sfingy. V malém sedle za věží, která by svými rozměry nedělala ostudu v leckteré pískovcové oblasti v Čechách, navrhuju bráchovi, abychom si na chvíli sedli a napili se. ,,Ještě kus popojdem,“ odpovídá mi. Pak, o dvacet minut pozdeji, sedíme a koukáme nazpět. Celá věž se za obrovského rachotu dává do pohybu a hroutí se do údolí. Když se mrak prachu roztplynul, nezbylo tam po nívůbec nic.

Nad sebou máme poslední věž, kterou od monolitní stěny „katedrály“, která je už těsně pod vrcholem, odděluje komín. Rozhodujeme se mezi hranou věže, kterou tvoří znovu tu a tam prosvítající desky a vlastním komínem. Myslím, že dobrodružství už bylo dost. Jsem přece bývalý pískař a komín to je jistota. Pohled na závěrečnou část komína mi připomíná, že před lezením jsem byl i velmi aktivní jeskyňář. Jenže tam jsme lezli nejprve dolů a pak po laně zase nahoru. Vždyť toho nemůže být víc než dvacet metrů. Pomalu se sunu k okraji převisu. Všechno se tady hýbe. kdybych tu zasadil frienda, pokusím se přehoupnout nahoru. Chyt však nevydržel. Friend mi padá z ruky a já letím za ním. Všechna jištění jsem vytrhal, chytil mě až ten pod převisem. Pod ním zbývala jen poslední skoba a mizerný štand, na němž se krčila Ája. Něčím jsem dostal do zubů a kus předního mi chybí. Tak tohle jsem doufal, že už nikdy nezažiju. Vypínám mozek a jdu to zkusit znovu.

Vrchol Creta di Aip je nádherný. Je jako deska ze „Ztraceného světa“, vyzvednutá vysoko nad okolí a s úžasnými výhledy do všech stran. Za tuhle chvíli to skoro vždy stojí, jen je nutné dole přibalit k tomu všemu materiálu i pořádný kus štěstí.