Aiguille Dibona + Barre des Écrins

autor: Jarda Faldus | Srp 28, 2018 | 2018-2019, Alpy, Kronika

Francie Dauphinéské Alpy – srpen 2018

S Evou jsme koncem srpna 2018 vyrazili po stopách
oddílových kamarádů Michala a Mirka do Dauphinéských Alp. Cílem bylo
vylézt na 3.131m vysokou nádhernou špičku Aiguille Dibona, vystoupit na
Barre des Ecrins 4.102m a cestovat po jižní Francii.

Národní park des Ecrins je nádherná oblast v jihovýchodní části Francie jihovýchodně od Grenoblu. Je tu málo turistů, protože tu nejsou lanovky a vše se musí vyšlápnout pěšky. To je zřejmě jeden z důvodů, že jsme se potkávali vlastně jen s lidmi s „naší krevní skupinou“.

Auto jsme zaparkovali v Lés Étages a vyrazili cestou, na jejímž konci je chata Soreiller, ležící přímo pod jižní stěnou Aiguille Dibona. Cesta začíná stoupáním po loukách, pak skalní průrvou, teprve poté se nad námi objevuje krásná jehla. Po čtyřech hodinách dosahujeme chaty, kde máme domluvený nocleh. Ještě večer jdeme okouknout nástup. Je to impozantní jehla, fotogenická ze všech stran. Počasí nám přeje. Na chatě je příjemný personál a vůbec skvělá atmosféra.

Ráno se pouštíme do cesty označené v topu jako Combinatori (cesta č. 4 se společným začátkem s cestou č. 3) s obtížností max 5B. Lezeme nejdřív komínem šikmo vlevo, pak traverz doprava a nahoru a tak dál a výš.

Skála je pevná a jištění solidní a leze se výborně. Cesta křižuje celou jižní stěnu přes všechny těžší cesty, které vedou přímo vzhůru. Těsně pod vrcholem ale trochu ztrácím orientaci a dávám se víc vpravo. Tahám to takovým exponovaným komínkem přes snad dobrýho frienda a mám bojara, ale vyšlo to. Vracím se vlevo do cesty, kde je zrovna jeden Ital. Cvakám a chci dobrat Evu, ale je lano tak dře, že nejsem schopen ho dobírat. Ital mi naštěstí pomohl, jinak bych musel trochu zpět. Chvilku to trvalo, ale Eva si naštěstí poradila, omotala volné lano prusíkem a s tímto jištěním pokračovala za mnou. Na vrchol dolézáme před pátou odpoledne za ideálního počasí. Nádherný pocit, stát na špičce jehly.

Po nezbytných selfíčkách slézáme normálkou nádherným hřebínkem na severní stranu. Tady je to opravdu brnkačka. Kdo by se chtěl rychle dostat na vrchol, může zvolit tuhle jednoduchou normálku. Na chatě nás pak čeká skvělá francouzská večeře.

Ráno si ještě zalezeme pár sportovek v západní části Dibony a jak se začne kazit počasí, scházíme dolů na parkoviště a popojíždíme pár kilometrů dál na konec údolní silnice do La Bérarde, kde využíváme velké parkoviště na břehu řeky. Parkuje tu už několik aut zjevně zde kempujících turistů. Nocujeme v autě.

Další den se jdeme podívat nahoru k ledovci Bonne Pierre. Je to asi 1000 výškových metrů a je krásně. Cestou se koupeme v ledovém potoce, který vytéká právě z tohoto ledovce. Užíváme si nádherné krajiny bez lidí s výhledem na Tete de la Maye.

Docházíme až na kraj morény ledovce Bonne Pierre s výhledem na zasněžený vrcholek Dome de Neige – předvrchol Barre des Écrins.

Michal s Mirkem tehdy bivakovali zhruba někde pod námi na ledovci, nad kterým stojíme a pokračovali právě na tenhle předvrchol. My to ale otáčíme. Máme v plánu celý park objet autem a vystoupit z druhé strany přes chatu des Ecrins až na vrchol Barre. Další noc jsme strávili v autě na parkovišti v La Bérarde a pak jsme vyrazili zpět na západ, abychom objeli celý národní park ze severu. Cestou ještě zastavujeme v tomhle nádherném údolí kvůli vylezení pár sportovních cest jen tak pro trénink.

Pak pokračujeme přes města La Grave a Briançon celkem asi 120 km. Večer dojíždíme na parkoviště v Ailefroide, kde nocujeme opět v autě. Při snídani si nás přiběhl prohlédnout místní svišť. Spěcháme a popojíždíme na parkoviště Pré de Madame Carle, které je odtud vzdálené asi 5km. Zároveň je vzdálené jen zhruba 10km (!!!) východně od La Bérarde, kde jsme spali převčírem. Platíme parkovné €2,- a vyrážíme opět vzhůru. Stoupáme okolo chaty u ledovce Blanc dál po ledovci Blanc.

Až pod chatu Des Écrins je to asi 8 km s převýšením 1300 metrů. Chata je položena asi 100m nad ledovcem. Je to závěrečný stoupací bonbónek po dlouhé cestě z parkoviště.

Celí utahaní bereme místo na noclehárně a dáváme si večeři.

Nad ránem vyrážíme s ostatními na horu, na které jako první stál na vrcholu Edward Whymper se svou skupinou.

Cesta vede nejdříve dolů těch 100m na ledovec a pak po něm horizontálně k úpatí Barre. Potom začínáme stoupat vzhůru středem hory. Pomalu docházíme ostatní, co vyrazili o něco dřív. Nakonec se zastavujeme pod sedlem Lory u ledového schodu nad trhlinou. Je to jen pár téměř kolmých metrů v ledu, ale je to uklouzaný. Úsek překonáváme s pomocí nějakého snad Itala, který mě odjistil. Pak už je to jen kousíček do sedla. V sedle toho mám ale dost. Je sice jen 10:30, takže času je dost, ale nemůžu popadnout dech a jsem hrozně utahanej. Eva je na tom o něco líp. Jdeme tedy vpravo na zasněžený vrcholek Dôme de Neige 4.015m a zvažujeme, zda nám stačí síly na asi 100 metrů dlouhý hřeben na o 100 metrů vyšší Barre, který je třeba jít stejnou cestou tam i zpět.

Po chvíli se rozhodujeme, že ale tahle čtyřka zůstane námi nedotčena. Chybí motivace a je tam i dost lidí na to, abychom se tam motali a pomalu jdeme dolů. Asi hodinu se ještě zdržujeme při slanění, kde je v sedle jen jeden slaňovací bod a na něm chumel turistů, co v životě neslaňovali. Pomáhají jim při tom jejich najatí gajdi. Mrzneme tam asi hodinu ale nakonec jsme se dočkali a v pohodě pak sestoupili až na ledovec pod chatu des Ecrins. Je celkem brzy, a tak se rozhodujeme pokračovat až dolů k autu. Jen se musíme ještě stavit na chatě pro věci, které jsme si tu ráno nechali. Eva na mě čeká na ledovci zatímco já se zase škrábu nahoru. Cesta dolů k autu se pak zdá delší, než nahoru. V dolní části ledovce jsme nuceni na chvíli zase nasadit mačky, protože tu jsou velké trhliny a my musíme po jejich okrajích. Po příchodu k autu toho máme opravdu dost. Však jsme si taky mákli. Dnes máme v nohách asi 3.200m převýšení (↑950m ↓2250m) a skoro 17km v terénu. Přejíždíme opět do Ailefroide, kde nocujeme opět v autě.

Další dny ve Francii jsme pak už strávili jen cestováním po voňavé Provence. Navštívili jsme spousty měst jako je Sisteron, kde mají přírodní lezeckou stěnu uprostřed města, Châteauneuf du Pape, kde mají (celkem ucházející) víno jak zpíval Michal Tučný, Orange, kde je římské divadlo, Gordes, kde jsou staré kamenné chýše, Rousillon, kde jsou okrové skály, Avignon, kde mají už léta spadlou část mostu a ještě to neopravili, Nice, kde je skvělá pláž atd. Viděli jsme také Pont du Gard a částečně prošli kaňon Verdon, kde jsou nádherné lezecké vícedélkové terény. Viděli jsme toho během těch 14ti dnů hodně asi i díky tomu, že jsme spali v autě a neztráceli jsme čas hledáním noclehů. Všude bylo co objevovat a rozhodně doporučujeme tuhle oblast navštívit.

Jarda Faldus

Jarda a Eva