V červenci 2016 jsme se s Evou opět vydali na lezeckou dovolenou. Naším cílem byla tentokrát Itálie a 3.001m vysoký vrchol Cima Grande di Lavaredo v Dolomitech. Pro výstup jsme vybrali lehkou frekventovanou cestu Dibonova hrana. 11 délek, 560m lezení obtížnosti maximálně do IV+
Na chatu Auronzo, ležící přímo pod skalami jsme dorazili v podvečer a ještě jsme se vydali na průzkum přímo pod nástup. Vyšlapali jsme si ve sněhu schody a vyplnili kamením, abychom se ráno hned nezdržovali a studovali jsme odspodu cestu, kudy vedou první kroky.
Budíček byl ve 4 ráno a po rychlé snídani jsme už v 6:00 stáli připraveni pod skálou. Koukáme, že před námi to stihla jedna dvojice, která celkem rychle upaluje směrem vzhůru. To je fajn, aspoň se tu nebudeme tlačit. První metry jdou hladce. Rychle se posunujeme vzhůru už i proto, abychom se zahřáli. Je docela chladno.
Dvojice nad námi nám brzy mizí z dohledu. Jsme přeci jen trochu pomalejší. Lezu stále na prvního s batohem, ve kterém mám pro všechny případy malý lehounký spacák a taky zrcadlovku, pár tyčinek a vodu. Na každém štandu Evu dobírám a předáváme si všechen matroš, tak to nejde úplně rychle. Přesto se na nás nikdo netlačí. Nikdo za námi totiž nejde. Jsme tu sami. Snažíme se přiblížit slunci, které před námi po skále stále stoupá vzhůru a když už k němu konečně snad kolem desáté hodiny dolézáme, dáváme si první tyčinky. Vůbec ale neodpočíváme a hned pokračujeme v lezení. Orientace je vcelku dobrá, jen párkrát cestu hledám. Slyšíme lezce na Cima Piccola, jejíž vrchol je stále někde vlevo nahoře.
Přes pár převisů to jde taky docela fajn a žádný problém není. Najednou se skála uklání už to jde rychleji. V jednom okamžiku ovšem mám docela strach. Jsem na konci našeho jediného 50m lana a nikde nevidím žádný štand. Zakládám svoje trojité jištění, ale skála není 100%. V nejhorším mám dost jištění v cestě, tak by to snad nebylo až na podlahu, ale dobrý pocit z toho nebyl. Po krátké době se už na Piccolu díváme shora. Jsme asi ve dvou třetinách cesty, když dolézáme na širokou polici, po které je jediná možnost úniku ze stěny. Není to ale nic moc a celkem nám přijde bezpečnější pokračovat ve výstupu. Jsme tu přeci proto, abychom dosáhli vrcholu, tak lezeme dál. Lezení už je celkem brnkačka. Skála je dost ukloněná, ale musím dávat pozor, abych na Evu neshodil volné kamení, kterého je cestou spousta. Na vrchol se dostáváme po 12ti hodinách v 18:00.
Trochu fotíme a začínáme hledat cestu zase na pevnou zem. Při slaňování si znovu uvědomujeme, že jsme si s sebou měli vzít místo jednoho jednoduchého 50m lana raději 2 poloviční padesátky, ale poradili jsme si smyčkou, kterou se pak povedlo vyzvonit.
Dostáváme se na hodně širokou polici, která vede snad po celé jižní straně skály a jdeme na západní stranu s tím, že snad najdeme nějaké místo na bivak. Na západní straně Cimy Grande nacházíme takovou malou jeskyňku s krásným výhledem do které se vejdeme, a tak si hned připravujeme nocování. Telefonujeme na Auronzo, že jsme v pořádku a brzy se ukládáme na smotané lano místo postele zabalení do hliníkových folií s nohama v batohu a přikrytí tenkým spacákem. Celkem to jde a i usínáme, ale v noci mi padá docela veliký balvan na hlavu, jak jsem o něj zavadil. Spím v přilbě a byl to kámen o který jsem hlavou pořád narážel, takže spadl z malinké výšky, ale pak jsem posvítil čelovkou nad sebe a když jsem viděl ten domeček z karet, který drží jen silou vůle, mám strach, že se to celé na nás sesype a pohřbí nás to tu. Posouváme se tedy raději až na samotný kraj jeskyňky, kde už ovšem asi strachy neusínáme a klepeme kosu až do rána.
Ráno nás slunce pomalu rozmrazuje a my chceme zbrkle zmizet, protože nás čeká druhá část dovolené – odpočinek na ostrově v Chorvatsku. Jak spěcháme, dopouštíme se osudové chyby. Nenastudovali jsme si sestupovou trasu. Kdybychom odtud nechtěli ale rychle zmizet, mohli jsme si vše na sluncem zalité široké polici promyslet. Počítali jsme s tím, že tu bude nával a s cestou dolů nebudeme mít problém. Že půjdeme podle ostatních, ale nikdo tu není. Kousek od bivaku je smyčkami omotaný balvan. Tyhle jištění známe z Vajoletek, tak nás to ani nepřekvapuje. Cvakám za smyčky a začínám slaňovat někam dolů. Vůbec mi v tu chvíli nedochází, že na vrchol vede i lehká normálka, která touhle kolmou stěnou určitě nevede. Tak ještě úsměv do kamery a tradá dolů.
Po 25m je borhák do kterého se cvakám a hlásím Evě, že lano je volný. Eva ke mně slaňuje a já stahuju lano (!!!) Začínám slaňovat dalších 25m, ale nenacházím žádné jištění. Pode mnou je velký převis a traverz nepřipadá v úvahu. Musím vyšplhat zase zpátky k Evě. To se mi docela daří, ale zpátky až nahoru to na prvního nezvládám. Je to obtížnost mimo mojí stupnici. Paráda, stojíme cvaknutí k borháku na asi 20cm poličce, pod námi propast nad námi 25m kolmá až převislá stěna. V tu chvíli je nám jasný, že jsme v pěkný zadeli. Bezprostřední nebezpečí nám sice nehrozí, ale bez pomoci se nedokážeme odtud dostat. Je brzy ráno a nad námi ani noha, která by nám hodila pomocné lano. Rozhodujeme se využít Alpenverein. Voláme 112 a vysvětlujeme, kde jsme . Za chvíli slyšíme vrtulník. Nevidí nás, tak ještě voláme a spojují nás přímo do vrtulníku. Za chvíli se nad námi zastavuje břicho tý velký potvory a spouští se k nám záchranář na laně. Pomáháme mu se přitáhnout. Pak už je to v jeho profesionální režii. Rychle se cvaká do borháku a přecvakává Evu, která se během okamžiku houpá v podvěsu pod břichem helikoptéry. Vytahují ji k sobě a vrtulník rychle mizí někde dole na přistání. Za chvíli je tu zpět a už se v podvěsu houpám a točím spolu se záchranářem i já. Chvíli se točím kolem své osy jak se vrtulník otočil a nabral směr dolů, ale pak dosahuji na lyžinu a pomalu se soukám dovnitř. Chlapík, co se o nás postaral je v mžiku na sedačce vedle mě. Plácám ho po zádech a vděčně mu děkuji za záchranu. Po chvíli přistáváme dole u Evy a následuje sepisování. Po podepsání protokolu vrtulník odlétá a my zůstáváme asi hodinu na zemi úplně hotoví, neschopní se pohnout. Jen se válíme na zemi a vstřebáváme tu situaci.
V ČEM BYLA CHYBA?
Zásadní chyba: Nenastudovali jsme si předem sestupovou trasu!!!
Na nástupu jsme mohli být o hodinu dříve.
Do stěny jsme nastoupili pouze s jednoduchým 50m lanem místo dvou polovičních 50m, což by bylo mnohem bezpečnější.
Druhou vysílačku jsme zapomněli v autě. Dorozumívání bylo díky větru složitější.
Celou cestu jsem tahal já s batohem na zádech. Bylo by rychlejší, kdyby batoh měla Eva.
Ohrozili jsme svým jednáním nejen sebe, ale i posádku záchranného vrtulníku.
Závěrem lze říct, že vše nakonec dobře dopadlo, Alpenverein za naší hloupost uhradil 6.000,- Euro a dostali jsme se do novin.
