Stojím na placáku v potůčku pod stěnou a pomalu se smráká. Teplota je sice nad nulou, ale moc to nebude.
S nýty jsem celý den šetřil jak jen to šlo, ale pár děr bylo přeci jen nutné vyvtrtat. A ten lepkavý vápencový prach mám všude. Nedá se nic dělat, musím tam.
Pokud se zrovna neleze, je na polovinu června docela pěkná zima. Co chvíli nám na helmy zabubnuje ledová krupice, ale hlavně že skála je suchá. Vzpomínám, jak loni, 6. června ráno , vylezl můj soused Luboš před chalupu ve Šluknově a zjistil, že má znovu na předním skle auta námrazu. Zvedl oči k obloze, vztáhl ruce a zařval: ,, To si snad děláš prdel….“
První 3 lanové délky cesty tvoří staré povrchy – šedá , pevná skála. Od 4. délky se terén výrazně napřímí a lezení pokračuje v bílé a oranžové hornině. Kolmé, až mírně převislé spárky ve 4. délce jsou lahůdkové.
Pátou délku jsme s obavami pozorovali již před lety s Annou při prvovýstupu ,,Papilio“, který vede asi 25 m vpravo od nás. Nejprve bílé, částečně rozdrcené bloky, pak oranžový stok vlevo od velkého, výrazného převisu. Ale jako vždy, pohled trochu klamal a s trochou jemnosti skýtá i tento úsek pěkné lezení. Následující délka je určitě nejhezčí. Nejprve oranžová stěna s menšími chyty se změní na spárky a mírně převislé sokolíky.
Sestup z vrcholu dolů je návštěvou musea 1.světové války ve volné přírodě. Zákopy, staré chodby, spousta pomalu sed rozpadajícího dřevěného vyztužení a ostnatý drát. Tenkrát jsem tu seděl s Annou a atmosféru tohoto místa jsem vnímal o poznání lehčeji. Tu charakteristickou a neměnnou lidskou vlastnost, tvořit a ničit!
