Minitrek ve Stubai

autor: | Srp 15, 2020 | 2020-2021, Alpy | 0 komentářů

Nápad na malý trek v oblasti Stubai se zalíbil sedmi členům oddílu. Sledovali jsme počasí ale také obsazenost na chatách. Termín byl už daný, ale trasu jsme upravovali podle možné rezervace ubytování. Nakonec se podařilo odvrátit použití stanů v nejistém počasí a zajistili jsme si obě noci pod střechou.

Odjez byl v pátek v 6:00 z Lysé. Ve dvou autech jedou Eva, Dana, Jitka, Jarda, Martin, Otta a Jožka. Po 600 km se dostáváme ke stanici lanovky Gamsgarten ve výšce 1750 m. Zatím ještě neprší a my jedeme vzhůru až na stanici Eisgrat do výšky 2900 m. Musíme přejít hřeben po ledovci na druhou stranu. Ledovec zakrytý bílou dekou jsme ještě nezažili. V příručce horolezce se o tom nic nepíše, tak jsme to šli bez maček. Tady nás však už chytil déšť, který za hřebenem mírně zesílil. Tak jsme se snažili najít nejkratší cestu k chatě. Avšak Jarda s Danou si udělali odbočku ve snaze nahnat body výstupem na nedaleký vrchol Schussgrubenkogel 3211 m. My ostatní jsme našli naši chatu Hildesheimer Hütte romanticky posazenou v sedle 2.899 m nad velkým plesem. Odvážnější dvojka přišla necelou hodinu po nás o trochu více promoklá. Prý to na vrchol nešlo, a tak to museli otočit. Dostali jsme separátní pokoj a spalo se nám dobře.

Překvapila nás nezvykle bohatá snídaně za 15€. Ani na polopenzi za 31€ si nikdo nestěžoval. Venku je polojasno a tak v 7 hodin začínáme sestupovat k plesu a nabíráme západní směr do doliny Sulzenauferner. Jarda se rozhodl, že svůj boj o puntíkatý dres nejlepšího vrchaře nevzdá a trhá se z pelotonu sólo výstupem na Pfaffenkogel 3.366 m. Je však trochu zklamaný, protože tam nachází stopy moje a Martina po našem výstupu v roce 2014. To už stojíme všichni pod našim hlavním cílem Zuckerhütlem. Po informacích z internetu se rozhodujeme pro normálku po západním hřebenu. Bylo to skalní lezení do stupně obtížnosti II. Na můj vkus to bylo dosti objektivně nebezpečné množstvím volných kamenů, ale i množstvím lidí na trase. I přes pokyn staršího si nikdo z mladých lezců nevzal přilbu, a to včetně Jardy, který tímto zásahem technické komise ztratil těžce získané body. Na nejvyšším vrcholu Stubaiských Alp 3.507m bylo přecpáno a navíc se začalo kazit počasí, takže po krátkém focení začínáme sestup. Ještě rychle si dáváme vedlejší vrchol Wilder Pfaff 3.456 m západní skalní stěnou. Bylo to lehčí než to předchozí a taky nezajímavé, odhaduji obtížnost I. Raději bych to býval šel zleva po sněhu. Odtud již vidíme naši chatu Müller hütte. K ní směřuje dolů východní hřeben, který je však obtížnější a místy zajištěný umělými prostředky. To bylo asi nejhezčí dnešní lezení, ale začalo nám do toho chvílemi mrholit. Stihli jsme to, 20 minut po našem příchodu začal hustý déšť. Nás však potěšil chatař, který nás uvítal dobrým likérem. Zdejší polopenze se nám zdála velmi drahá (62€), a tak vaříme večeři před chatou pod markýzou. Chatař nám říká, že naše plánovaná trasa k lanovce je uzavřená, ale poradil nám jinou.

V podkroví se spalo dobře a i tady byla bohatá snídaně (14€). Obzvláště dobrý byl zdejší chleba. Na poslední etapu jsme vyrazili už před sedmou hodinou traverzem pod Wilder Freiger. Těsně před ním je sedlo, kde začíná hřeben jdoucí na severozápad. Po něm vede velice hezká cesta Lubecker Weg až do Lubecker Scharte. Tady sestupujeme na ledovec Fernerstube. Po něm pak velice rychle klesáme až na jeho konec. Odtud jsem v roce 2014 s dětmi nastupoval celkem snadno na druhý ledovec Stubaiferner. Dnes je to zde tak změněné, že to již vůbec není možné. My však stoupáme do sedla Peiljoch 2.672 m a odtud se již dostáváme strmým sestupem do doliny, kde jsme v pátek začali. Za pěkného počasí dojdeme až ke stanici Mittelstation Fernau 2.300 m. Jdeme všichni na lanovku, ale od pelotonu se odtrhávají Otta a Dana, kteří si to dají během dolů nalehko. Marně jsem je z kabinky lanovky na cestě hledal. Byli dole dříve než my. Tím jasně získali bílé dresy za nejlepší mladé jezdce. My jsme to ale museli za ně odedřít s těmi jejich těžkými batohy. Taková je však týmová práce v pelotonu. Důležité je, že v týmové soutěži jsme to vyhráli.

Josef Křena

Celá akce z pohledu Jitky:

Jak Ještěrka a Danča zdolaly své první třítisícové vrcholy v Alpách.

Náš výlet začal v pátek 14. 8. 2020 v 6 hodin v Lysé u nádraží, odkud jsme společně s pěti kamarády z HO Lysá odjeli ve dvou autech k rakouským Alpám. Po bezproblémové cestě jsme v brzkých odpoledních hodinách dorazili na parkoviště Stubai. Krosny vybavené oblečením, lezeckým materiálem, spacáky a jídlem na 3 dny, jsme nahodili na záda (nic tak těžkého jsem na zádech nikdy nenesla) a vyrazili za dobrodružstvím. 🙂

Lanovkou jsme se nechali vyvézt do nadmořské výšky 2900 m n. m. Hory nás nepřivítaly vlídně, ale my jsme se odradit nenechali. Přeci to nevzdáme hned na začátku! Přesto jsme byli rádi, když jsme po tříhodinovém putování, promáčení a prochladlí, dorazili na chatu Hildesheimer Hütte. V restauraci jsme se ohřáli, usušili, najedli a podělili se o první nabyté dojmy. Na ponocování nebyla síla, čekal nás budíček v 5:15. Na spaní jsme měli desetilůžkový pokoj, jen pro sebe.

V sobotu jsme si před snídaní sbalili krosny, někteří navlékli ještě vlhké oblečení (o co méně se ve společné sušárně topilo, o to větší tam byl smrad z propocených svršků) a v 6:45 jsme vyrazili na sedmihodinový trek. Počasí bylo tentokrát přívětivější – skoro jasno a jen drobné mrholení v odpoledních hodinách. Prošli jsme sedlem Pfaffenjoch (3207 m). Při přechodu přes ledovec Sulzenauferner jsme šli navázáni do lanového družstva. Alpičky poprvé mohli vyzkoušet mačky v praxi. J Zkušenější kamarádi z Lysé nám ukázali, jak na ledovcovém svahu použít cepíny k brždění pádu (naštěstí zůstalo jen u předvádění). Pak jsme v sedle Pfaffensattel (3344 m) nechali krosny (hurá, záda si ulevily) a nalehko se vydrápali na vrchol Zuckerhütl (3507 m). Museli jsme postupovat velmi opatrně, protože svah byl plný suti a uvolněných kamenů. První pořádný kopec zdolán! Wau! Udělali jsme nezbytné fotky, sebrali kamínek na památku a vrátili se pro odloženou nálož. S plnou polní jsme vyrazili zdolat ještě protější vrch Wilder Pfaff (3456 m) ležící na hranicích s Itálií. Odtud jsme sestupovali po poměrně prudkém hřebeni (fakt akrenalin) a následně po ledovci Übeltalferner k cíli sobotního dne – chatě Müllerhütte (3145 m).

Ženská část týmu již cítila, že po dvoudenní námaze kolem sebe šíří odér, proto jsme se jej snažily spláchnout v umývárně u žlabu (zábava zaručena) a přebít ho voňavkou, kterou s sebou Danča táhla až na vrcholky hor. 🙂 Odměnu ve formě sklenky vína jsme si vážně zasloužili! Nálada byla ještě lepší než předchozí večer … spousta nových krásných zážitků, adrenalinu, sluníčka…

Nedělní ráno se předvedlo v plné kráse, a tak jsme při snídani nafotili krásný východ slunce nad italskými Alpami. Před sedmou hodinou jsme se vydali na poslední etapu našeho výletu. Nejprve na Lübecker Scharte (3146 m) a dál po ledovci Fernerstube. Po něm jsme sestoupali až k jeho konci. Ledovec je úžasný – tak rozmanitý povrch – mačky po něm křupou, přeskakujeme spoustu trhlin a potůčků, prohlížíme si ledové tvary i ledovcovou morénu a podivujeme se nad velikostí údolí, které původní ledovec vytvořil. Využili jsme toho, že jsme ještě chvíli mimo civilizaci a dali si svačinu a čerstvé kafe.

Sluníčko pražilo, proto jsme odhodili některé svršky a po frekventované Stubaier Höhenweg jsme vystoupali prudkým svahem necelých 200 výškových metrů k sedlu Beiljoch (2672 m). Pak nás čekal jen pohodový sestup ke stanici lanovky, kterou jsme se svezli (zadarmo) k autům. Nevybouření členové výpravy (Danča s Ottou) lanovku nevyužili a běželi po svých – doslova. Z parkoviště jsme popojeli pár kilometrů „do přírody“, abychom se posilnili na cestu. Využili jsme i průzračnou horskou vodu potoka Ruetz (skvělé osvěžení, plavky nebyly potřeba). 🙂

Cestu jsme zdárně ukončili v neděli 16. 8. ve 22 hodin návratem do Lysé.

Jsem moc ráda, že funguje spolupráce mezi horolezeckými oddíly!

Chci moc poděkovat všem členům výpravy – Jožkovi, Jardovi, Martinovi, Evičce, Danče a Ottovi za skvěle strávený víkend naplněný novými zážitky.

Zvláštní poděkování patří Jožkovi, Jardovi a Martinovi za naplánování akce, přizpůsobení trasy schopnostem nováčků, trpělivost, dopravu i zajištění skvělé atmosféry!

Těším se na další vyvrcholení! 😉

Ještěrka