Letos se opět podařilo udělat výjezd většího počtu členů našeho oddílu do Alp. Avšak příprava i průběh šel po klikatých cestách. Termín byl určený dávno dopředu, co však nebylo zajištěno, bylo počasí. Předpověď byla spíše horší, a tak někteří váhali, zda vůbec jet. Vyrazily nakonec tři nezávislé skupiny.
První byl Ondra „Drak“ se synem a Jitkou „Ještěrkou“ už počátkem týdne. Další auto pod vedením Otty vezlo dámskou skupinu (Danu, Kamilu a Andreu) a vyjelo ve středu na noc. Jejich prvním cílem byl dlouhodobý sen Oťase – Sonnenspitze. My s Jardou jsme vyjeli až ve čtvrtek ráno a jeli přímo na parkoviště do Melagu pod Weisskugel Hutte.
Mým cílem bylo otestovat, zda moje loni polámaná noha bude ještě chodit po horách a taky přivézt videodokumentaci. S tou jsem začal už u parkoviště, ale kamera mně dala vědět, že bez paměťové karty to nepůjde. Ta zůstala doma v počítači. Po prvotním šoku sjíždíme dolů do civilizace a daří se ji koupit. Takže nahoru od auta (1900 m.n.m) odcházíme až v 18 hodin. Na chatu Weisskugel Hutte (2557 m) se dostáváme za příjemného oblačného počasí těsně po 21. h. Ještě jsem stihnul servírovanou večeři. Ondrova skupina dorazila ještě před 22. h horní cestou v rekordním čase. S třetí skupinou jsme ztratili spojení a čekáme je až zítra.
Proto si hlavní výstup necháváme na sobotu a pátek plánujeme jako aklimatizační den s výstupem na hřeben ve vedlejší dolině. Ráno tedy nespěcháme a nalehko vyrážíme nejdříve severozápadním směrem vzhůru, obcházíme žebro a stáčíme to na severovýchod. Je skoro jasno a dost teplo. Značená cesta nás vede až do sedla Weissseejoch 2968 m. Po sestupu ještě v dolině užíváme slunce a pak se pomalu vracíme na chatu, až nás chytil drobnější déšť i sněhová krupice.
Naše třetí skupina doráží až večer. Počasí nás nutí změnit sobotní plán na Adlerkopf (3045 m), který je přímo nad chatou. Ve 4 hodiny ještě pršelo, a tak jsme leželi až do pěti. Po snídani jsme v 6:15 vyšli hned od chaty strmě vzhůru po travnatém svahu. Závěr cesty byl veden po skalním hřebeni krátce dokonce zajištěný ocelovým lanem. Naštěstí jsme zvolili správný směr okruhu, protože sestup byl po snazší cestě. Na chtě jsme již v poledne a opět přišla přeháňka. Teď nastala ta nejsložitější situace naší výpravy, a tou byla debata co dál. Dobrovolníci sbíhali dolů k jezírku na signál a chytali na mobil aktuální předpověď. Mělo být o trochu lépe než dnes, ale to moc optimizmu většině účastníků nepřineslo, a ti navrhovali sestoupit dolů a jet jinam. Mé nevyslovené přání zůstat a jít na náhradní cíl Weissseespitze, který doporučila chatařka, první nahlas vyslovil Oťas. Bylo to to známé dilema: zůstaneme a bude pršet nebo odjedeme, pršet nebude a nás bude mrzet, že by to bývalo šlo. Nakonec po zajímavém a těsném hlasování, do kterého se promítly i mně neznámé motivy, se rozhodlo zůstat. Byl jsem rád, že to nezaneslo mezi nás žádné napětí. Po dvou hodinách debat jsme tedy znovu potvrdili další noc pobytu a přemýšleli, co s načatým odpolednem.
Protože počasí se vylepšilo, tak větší skupina se rozhodla prozkoumat nástup pro zítřejší tůru k ledovci Gepatschferner a menší skupina naopak sestoupila k bráně ledovce Langtauferer Ferner a dokonce do ní odvážně vstoupila. Nám cesta nahoru až k ledovci trvala 1,5 hodiny. Večer jsme pak
natáhli budíky opět na čtyři hodiny. Podařilo se vyjít těsně po páté. Ještě za tmy s čelovkami stoupáme opět nahoru po již známé cestě, což nám pomohlo. Ten krásný traverz skalní stěnou pod ledovcem jsme již šli samozřejmě za světla. I s těmi batohy jsme byli stejně rychlí jako včera. Při
nástupu na ledovec Oťas nešťastně došlápl na volný kámen a při pádu si vykloubil prst na ruce. Obdivuhodně rychle mu ho do správné polohy vrátila Andrea. Ledovec byl prudší pouze ze začátku, také dole bylo nejvíce trhlin. Pod vlastní skalní vrchol jsme se dostali po deváté hodině. Ostatní skupiny vycházely z chaty později, a tak si můžeme vrchol užít sami pro sebe včetně natáčení dronem.
Ještě před desátou hodinou začínáme sestupovat. U chaty přebalíme a ještě krátce posedíme a velkým překvapením je tácek panáků, který přinesla na rozloučení chatařka. Začíná se zatahovat, ale dolů k autům to stihneme bez deště. V nejbližší pizzerii ještě zhodnotíme celou akci. V tom základním programu jsme od čtvrtka do neděle nastoupali celkem více než 3000 m. S velkým váháním jsme jeli do nejistého počasí, proto se také program průběžně upravoval. Přesto si myslím, že stejně jako já sem každý jel se svým malým osobním cílem, který si splnil a to v pohodě a společně.
Zapsal J. Křena
