Dibonova hrana – Cima Grande

autor: | Zář 23, 2007 | 2006-2007, Dolomity | 0 komentářů

„Letní sezónu jsme většinou trávili výjezdy do pískovcových skal.“ V září k zakončení sezóny jsme naplánovali návštěvu Italských Dolomit. Původní záměr byl výjezd do Vysokých Tater, ale díky velmi nepříznivému počasí jsme zvolili jih Evropy.

5. září ve středu večer vyjíždíme směr Plzeň. Přes Mnichov se poměrně rychle dostáváme do Alp a přes sedlo Brenner překračujeme hlavní hřeben z Rakouska do Itálie. Projíždíme Jižní Tyroly, které jsou na severu ohraničeny vrcholky Zillertálských Alp a na jihu vápencovými růžově zabarvenými Dolomity. Hlavní město této malebné provincie je Bolzano. My se stáčíme na východ do srdce Dolomit. Náš cíl je nejznámější oblast – Sexténské Dolomity, tvořené dominantou Tre Cime Di Lavaredo. Toto seskupení výrazných, až 550 m vysokých, kolmých věží patří k symbolům této alpské oblasti. Z horolezeckého hlediska patří cesty vedoucí především severními stěnami k nejuznávanějším v celých Alpách. Potěšitelná je okolnost, že na „Cimách“ stále patří za jednu z nejcennějších a nejtěžších cest „Vzpomínka na Claudio Barbiera“, kterou v prvovýstupu prostoupila dvojice českých horolezců – bratři Coubalové z Lysé nad Labem, mimo jiné také bývalí členové našeho horolezeckého oddílu.

Počasí však není podle našich představ. Déšť ustal, ale na svazích hor je vidět vrstva čerstvého sněhu. Autem dojíždíme k chatě Auronzo a dosahujeme tak bez jakékoliv námahy výšku 2320 n.m. Podmínky pro lezení jsou prakticky nemožné a druhý den vyrážíme na feratu (skalní jištěná cesta) na sousední vrchol Paternkofel. Zajímavostí této cesty je terén kterým vede. Jedná se totiž z velké části o průchod uměle vybudovanými štolami, které byly vytesány vojáky za první světové války. Ve válečných bitvách se v tomto období vyznamenal místní rodák a vynikající horský vůdce Sepp Interkofler. Jedna z chodeb měří více než 400m a pohyb bez čelovky je díky absolutní tmě nemožný. Z vrcholu sledujeme zítřejší cíl Dibonovu hranu na Cima Grande. Výstup přesně kopíruje hrahu mezi severní a východní stěnou. Délka této cesty je 500 m, což odpovídá 20 lanovým délkám. Obtížnost cesty je 4 – 5, ale nedoporučuje se podceňovat kvůli délce cesty. Vrchol měří 2999m n.m.

Ráno vstáváme do pěkného ale mrazivého počasí. Před 9 hodinou jsme u nástupu a začínáme lézt. První délky jsou nepříjemné, mrznou ruce i nohy, občas se musíme vyhýbat zbytkům sněhu. Lezeme v lezečkách a bez rukavic. Mirkovi se do bot nevejdou ponožky, ale směle postupuje vzhůru. Nutnost je i magnesium na drobné vápencové chyty. Rychle nabíráme výšku a se zatajeným dechem občas nahlížíme do legendární, kolmé severní stěny. Během dvou hodin se dostáváme ze stínu na slunce. Pokračujeme stále při hraně v pevné skále. Za chvíli máme pod sebou Cima Piccolu (2857), nejmenší ze tří Cim. Kolem 4 hodiny jsme na vrcholu a nastává druhá část výstupu – totiž sestup. Z toho mám trochu strach, ale daří se nám najít správný směr na JV žebro. Zdlouhavým slaňováním a sestupem se nakonec kolem 8 večer dostáváme k úpatí jižní stěny Cima Grande.

Na výše uvedený článek bych rád navázal úvahou nad rozvojem sportovního vyžití pro širokou veřejnost v Milovicích. Existuje zde bohužel stále velmi málo možností, kde bychom mohli trávit volný čas se zaměřením na sportovní aktivity. Naším záměrem je vytvořit cvičnou lezeckou stěnu. Optimální variantou by samozřejmě byla stěna umístěná v interiéru. V řadě větších ale i menších měst u nás už podobné stěny existují a jsou velmi aktivně využívány. Jedná se o speciální dřevotřískové desky namontované na kovovou konstrukci. Na každé desce jsou cíleně rozmístěny umělé chyty a vstupy. Jejich volbou (velikost a tvar) se tvoří obtížnost celého výstupu. Původní záměr těchto cvičných stěn byla víceméně tréninková příprava mimo lezeckou sezónu. Dnes je lezení na „překližce“ samostatná lezecká sportovní disciplína a těší se stále větší oblibě mezi dospělými i dětmi. Při této činnosti dochází k rozvoji tělesné síly, koordinaci pohybů, překonávání strachu z výšek a samozřejmě je to ideální příležitost k osvojení techniky lezení a práce s lanem. Jak jsem již předeslal v úvodu, velmi rádi bychom něco podobného měli i v Milovicích a s Mirkem Červinkou zpracováváme konkrétní technické řešení. Touto formou bychom chtěli oslovit zájemce o tuto činnost a případné sponzory, kteří by chtěli podpořit vznik umělé horolezecké stěny v Milovicích.

Autor: M. Křena