Dolomity Brenta 2020

autor: | Čvc 9, 2020 | 2020-2021, Dolomity | 0 komentářů

Na konci června jsme se s Evou vydali na další aktivní dovolenou. Vyjeli jsme nejdřív do Slovinska. Cestou jsme spali v autě u Triglavského národního parku a pak si vyšlápli na čtvrtý nejvyšší kopeček Slovinska – 2.679 metrů vysoký Mangart. Vede k němu nejvýše položená slovinská silnice. Je placená ale dá se po ní vyjet až do výšky 2.050m, takže výstup na samotný vrchol Mangartu není příliš náročný. Vedou na něj dvě via ferraty – Slovinská a Italská. My jsme se vydali lehčí italskou vzhledem k blížící se bouřce. Na vrcholu jsme stáli po necelých dvou hodinách.

Naše další zastávky cestou byly spíše náhodné – Outdoorové museum Ravelnik, což je místo těžkých bojů v první světové válce, slap Boka, kde je více jak stometrový vodopád řeky Boka. Pokračovali jsme návštěvou obrovských Škocjanských jeskyní, kde to místy vypadá, jako ve filmu Pán prstenů. Dojeli jsme až k Terstu, kde jsme spali na FKK pláži. Další den jsme přijeli do Ospu, kde je kemp přímo pod skálou a kde je dost odjištěných sportovních cest spíše těžšího rázu. Zde jsme se zdrželi pár dní, přičemž jsme zkusili lezení jak tady, tak u nedaleké vesničky Črni Kal, kde je k lezení mnohem více možností a i dost lehkých cest. Vykoupat k moři jsme se jezdili k nedalekému městečku Kopper. Po třech nocích v kempu jsme se vydali do italských Dolomit. Naším cílem byly via ferraty nad Madonnou di Campiglio. Parkování v Madonně je možné na velikém parkovišti u lanovky Grosté a je zpoplatněno € 6,50 za den a noc. Ceny za den a noc jsou rozdílné.

Den 1 – Vyjeli jsme téměř první kabinkou lanovky Grosté do výšky 2.430m a pak už šlapali po značené cestě do Passa del Grosté, kde jsme se napojili na zajištěnou cestu č. 305 via delle Bocchette Alfredo Benini (alpský vůdce 1895-1968). Jde o klasickou zajištěnou cestu, kde železný drát slouží především k jištění. Ranní slunce nám dovoluje nádherné výhledy. Obcházíme Cimu Falkner aniž bychom se pokusili o výstup na nedaleký vrchol. Přecházíme nevelké sněhové pole, kde ovšem pro jistotu vytahujeme cepíny. Pod Cimou Sella odbočujeme  dolů po cestě č. 315 k chatě Tuckett Q. Sella. Na rozcestí se nám otevírá pohled na západ a jednu takovou věžičku. Cesta vede k ní, tak pod ní dáváme svačinku a váháme, zda se pokusit o trošku lezení. Po svačince jsem si dodal odvahy a šel to prozkoumat blíž a koukám, že by to snad šlo. Máme jen poloviční 29m lano, 4 presky, jednoho frienda a 4 smyčky. Tak snad to vyjde. Nastupuji do toho v pohorkách, kde mi na pravé začala odstávat podrážka pod patou asi do půli boty, ale lezení to nepřekáží. Je to lehké a brzy se dostávám pod trošku těžší místečko, kde raději dávám frienda. Naštěstí to zvládám bez chyby a dolejzám do lehkýho. Vrchol je prostorný a už to mám jen pár kroků. V tom mi dochází lano, tak volám na Evu a odvazuji se. Lano obvazuju kolem balvanu, aby mi nesjelo dolů a dolézám na úplný vrchol bez jištění. Je tu malá soška Madonky a  hromádka kamení a pod ní modrý plastový kyblík nahrazující naší vrcholovku. Otevírám ho a zapisuji se do knížky. Mám hore zdar! Letos tu ještě nikdo zapsaný není, a to je konec července. Dozvídám se, že se věžička jmenuje Castelletto Superiore 2.700m. Volám na Evu, že ji odjistím, ale ta pořád jistí omotaný balvan, protože mě neslyšela. Vysílačky jsme totiž zase zapomněli v autě. Nakonec se přeci dovolám, a tak mi udělá snímek, ale lézt neodvažuje. Není tu slaňák, tak postupně slézám dolů a vybírám jištění. Bota to vydržela a dušička je spokojená. Pokračujeme na chatu Tuckett (2.272m), kde si dáváme polopenzi. Dozvídáme se ovšem, že druhá část via ferraty (Bocchete Alte) je na měsíc zavřená (zřejmě po dobu rekonstrukce).

Den 2 – Ráno se rozhodujeme pokračovat ferratou S.O.S.A.T., která vede po východní straně Cima Brenta.  Tím ovšem padá náš plán vystoupit na tento vrchol, protože bychom se museli vracet zpět a tedy by nám tenhle výstup zabral celý den. Vydáváme se po cestě č. 305B, kde se nám zpočátku naskytuje jiný pohled na chatu Tuckett a pak už jen opět stoupáme jištěni železem vzhůru k rozcestí ve výšce 2.440m. Zde pokračujeme po cestě na chatu Alimonta, kde si dáváme kafíčko velikosti polévky a pokračujeme vzhůru přes sněhové pole do sedla 2700m. Cestou obdivujeme rozkvetlé Alpské protěže. Ze sedla pokračujeme vpravo po Via ferratě delle Bocchette Centrali. Obcházíme z východu Torre di Brenta. Výhledy už nejsou nic extra, počasí se jako prý obvykle v téhle oblasti už odpoledne začíná kazit. Po úzkém, z jedné strany zajištěném a z druhé strany exponovaném chodníčku procházíme pod Campanille Alto a Campanille Basso. Tenhle exponovaný úsek je opravdu krásný a horalovo srdce zaplesá. Bez toho železného drátu by se člověk ale nejspíš plazil strachy po břiše. Cestou jsme překonávali i několik metrů dlouhé nezajištěné sněhové pole s pomocí cepínů. Raději si nepředstavuji ty turisty bez pořádných bot s minibatůžkem na zádech jen s ferratovým setem, bez dalšího vybavení, kterých jsme pár potkali. Uklouznutí se rovnalo celkem jisté smrti. Pokračujeme na chatu Tommaso Pedrotti 2.491m. Tvůrci ferraty byli opravdu vynalézaví. Pár set metrů před koncem ferraty u  sedla Bocca di Brenta vede cesta mezi ledovcem a skálou a je teď z kraje léta celkem úzká, takže se drápu za mocného hekání s cepínem v ruce a s batohem tím úzkým komínkem vzhůru. Pak už jen traverz a jsme na chatě. U chaty je zajímavý dřevěný kostelík. Objednáváme si jen dobrou polévku, protože jsme cestou využili naše zásoby a obdivujeme veliké fotografie na stěnách restaurace. Jsou na nich vyznačeny výstupové cesty a už se nám zase potí ruce. Bohužel moje pravá vibramová podrážka vzala cestou zcela za své, můj levý meniskus se přidal k mé pravé patě a teď už jen pajdám. Vzhledem k tomu vzdávám plánovaný ranní výstup na Cimu Tossa tedy už večer.

Den 3 – Další den je opět nádherné ráno. Po snídani se ještě kocháme na terase a koukáme na vrtulník, co tu někoho vysadill. Po kafíčku se vydáváme ferratou Bocca di Brenta přes sedlo, které jsme šli včera směrem dolů k opravované chatě Brentei. Cestou se zastavujeme u krásného poutního místa – kaple věnované obětem hor. Míjíme chatu Brentei a sestupujeme dolů k chatě Casinei, kde si dáváme zasloužené pivko. Pak už lesem sestupujeme až k potoku Sarca de Vallesinella, kde si dáváme ledovou koupel a pak už jsme na parkovišti Vallesinella Sotto. Tady neodoláváme lákavé nabídce půjčení elektrokol, které za € 5,-/ks později vracíme na druhém konci Madonny na parkovišti Grosté asi o 130m výš. Byla to zajímavá zkušenost s jízdou tohoto typu kola a nám to ušetřilo nějakých 5,5 km šlapání. Vzhledem k zavřené ferratě Bocchette Alte a tím nedosažení vrcholu Cima Brenta a následně Cima Tossa se budeme muset zřejmě vydat do této oblasti znovu.

Při hledání našeho dalšího noclehu v autě před Bolzanem jsme se rozhodli pro nenápadné místo na konci úzké silničky, vedoucí mezi sady jabloní. Přejeli jsme malý kamenný mostek, kde jsme za ním chtěli nocovat a když jsme se podívali na ten potůček, co měl téci pod tím křovím zarostlým mostkem a spatřili odlesk hladiny hluboko pod námi. Úplně nás to vyděsilo, jak hluboko to bylo, protože kolem mostku bylo jen vidět křoví a jeden by tam klidně spadl. Ráno jsme se vydali na průzkum a zjistili, že do této nenápadné průrvy vede o kus dál značená stezka, která je placená. Lístky se prodávali na parkovišti u hlavní silnice. Vstup €10,- na osobu jsme zaplatili a s helmou a čelovkou jsme se vydali po cestičce zpět ke vchodu do průrvy. Jedná se o potok Torrente Novella, který se tudy valí asi 70 metrů pod zmíněným mostkem. Průrva je místy úzká jen 2 metry, ale cesta průrvou je vyrobená z masívních železných schodů se zábradlím. Určitě to tu stojí za návštěvu.

Cestou domů jsme se ještě zastavili v Messner Mountain Muzeu u Bolzana, které se nachází na prostorném hradu Sigmundskron a jehož návštěvu určitě doporučujeme.

Jarda Faldus