Finsteraarhorn 4.274m

autor: | Čvc 23, 2013 | 2012-2013, Alpy, Kronika | 0 komentářů

Šoupnout si Finsteraarhorn v bernských Alpách mě napadlo hned po přečtení Jožkova zápisu z kroniky roku 2012. Tenhle článek byl hlavním zdrojem informací J. Díky Jožko.

Do sedla Grimsel pass jsme dorazili v podvečer přes sedlo Furka pass. Nejeli jsme ale hned nahoru k přehradě Oberaarsee, ale pokračovali dolů po silnici. Za tunelem postaveným v roce 1985 (nápis nad tunelem) – tedy asi po devíti kilometrech, jsme odbočili vpravo na lesní cestičku, která nás po asi 200 metrech dovedla na krásné místečko pro stan. Už tu parkovala dvě auta horolezců ze Švýcarska. Zeptali jsme se, zda tu můžeme stanovat a bylo jasno.

Po klidné noci jsme vyrazili zpět do sedla Grimselpass a zde odbočili vpravo k Oberaarsee. Chvilku jsme museli počkat na semaforu. U přehrady jsme zaparkovali a vyrazili ke vzdálenému sedlu Oberaarjoch, které je vidět již odsud.

Jožka psal, že mu to trvalo na chatu Finsteraarhorn hütte 8 hodin, ale my jsme po pěti hodinách museli v sedle zastavit, kvůli bouřce, která se hnala od jihovýchodu. Naštěstí na chatě Oberaarjoch hütte, která je tu přilepená na skálu (a jediná cestou) měli volno. (41,50CHF s AV, pivo 6,50 CHF) Po našem příchodu dorazilo ještě docela dost lidí a chata se skoro zaplnila.

Ráno jsme nikam nespěchali, a tak jsme se cestou na chatu Finsteraarhorn hütte přes sedlo Gemschlicke pokusili ještě o výstup na Finsteraarrothorn. Bohužel neúspěšně.  Měli jsme v úmyslu nastoupit na hřeben ze severní strany, ale skála se drolila pod rukama a každý krok jsme čekali, že se to všechno sesype. Po hodině to vzdáváme a pokračujeme na chatu. Pivko za 6,50 CHF. Ubytování se snídaní 39 CHF s Alpenvereinem. Polopenzi za 78 CHF odmítáme.

Snídaně ve 3.30 a potom hurá na Finsteraarhorn. Vyrážíme poslední, ale cestou dvě dvojice předháníme. Máme ideální počasí.

Závěrečný hřeben je lahůdkou. Expozice, nádherné výhledy. Parádní počasí. Na vrcholu stojíme po 5ti hodinách. Tak svačinku, pár foteček a dolů. Přes strmá sněhová pole musíme jít velmi opatrně. Sníh je už dost měkký. Zpátky na chatu dorážíme za necelé čtyři hodinky a hned plánujeme zítřejší výstup na Gross Fiescherhorn 4.048m. Odpoledne přichází zase bouřka.

Ve 3.15 se nám nikomu vážně nechce. Jsme ještě utahaní, ale jdeme na to. Z chaty se schází na ledovec  Fiescherhorn a po něm minimálně 2 hodiny téměř pohoda. Pak zatáčíme po stopách doprava, kde zlom ledovce tvoří obrovské trhliny. Těm se opatrně vyhýbáme a nad hlavou visí séraky… Nic moc místečko. Potom se terén napřimuje a my už jen funíme a každej krok se přemlouváme, že to snad neotočíme. Počasí se kazí. Celé plato zahalila mlha. Jdeme jen po stopách a viditelnost klesá tak na 10 metrů. Po nějaké době ale slyšíme hlasy. Hurá J. Docházíme do sedla. Je tu starší pár, který nám to „nandal“ cestou. Ukazuje kde jsme. Je to pro nás překvapení, že jsme v sedle Fieschersattel a né Fiescherjoch, kudy snad vede normálka. Jistě jsme ale neminuli žádné jiné stopy. Říkají nám, že tu byla skupina, které jejich vůdce zakázal jít na vrchol kvůli počasí. (zřejmě pokračovali na chatu Mönchhutte, protože jsme je nepotkali). Oni sami na vrchol taky nejdou. Rozhodujeme se pro lezení. Po chvíli dosahujeme nějakého vrcholku. Nezdá se nám to a taky že to vrchol není. Na chvilku se trošku ukázal masív severně. Nedohlédli jsem daleko, ale byl vyšší. Takže zpátky dolů a severněji. Na další pokus vyrážíme už jen ve dvou. Kamarád Milan to vzdává. To moc na morálu nepřidá :-(.  Vylézáme do sedýlka pod tím vrcholkem a (možná) vrcholem. Tady je smyce. Zřejmě odtud někdo utíkal. Vypadá že tu je už delší dobu. Náhle se začíná sílit vítr a začíná sněžit. Chvíli váháme – jsme přeci asi 100m pod vrcholem a je teprve 10 ráno. Pak ale vítězí obava ze ztráty orientace jak ve stěně, tak potom na cestě zpět. Vracíme se. Na sněhu už raději na nic nečekáme a rychle podle stop dolů než je vítr zavane.

Nad trhlinami nás dohání dvě tříčlenná družstva. Vůbec nechápeme, kde se tu vzali. Mysleli jsme, že jsme tu sami. Možná šli z Mönchhütte. Raději jsme se neptali, aby nás to případně nemrzelo.

Další den vstáváme později a opouštíme chatu. Sedlo Gemschlicke je příjemné zpestření.  Znovu jsme rozhodnuti vystoupit na Finsteraarrothorn.  Nastupujeme ještě dál ze severní strany. Situace se opakuje. Skála vůbec nedrží pohromadě. Sedýlka dosahujeme až po hodině a je nám jasné, že to nepůjde. Vzdáváme to a pokračujeme po ledovci s trhlinami do sedla Oberaarjoch.

Tady se ale rozhoduju vystoupat alespoň na blízký Nollen. Nevede na něj žádná cesta. Je to hora suti. Cestou, když mám nad hlavou veliké balvany, si říkám, že půjdu dolů i s nimi. Jsem takové divadýlko pro návštěvníky chaty Oberaarjochhütte, kteří mě v té červené větrovce mají jako na dlani. Na sněhovém vršku jsem celkem brzy a pokračuju po sněhu ještě kousek výš. Šinu si to k nejvyššímu kusu skály. Už už se ho chci dotknout. Chybí mi tak metr. Vtom se pode mnou uvolňuje pár šutráků a s rachotem mizí někam do hlubin. Dostávám strach, že když se ho dotknu, spadne to celé dolů, ale vítězím nad tím. Nespadlo to J. Cesta zpět je samozřejmě mnohem rychlejší. Opět o sobě dávám návštěvníkům chaty vědět spoustou kamenných lavin.

Na zpáteční cestě si chceme ještě vylézt nejvyšší německou horu Zugspitze. Jdeme ji z rakouské strany z Ehrwaldu. Po klettersteigu (obtížnost B), kde se není ani potřeba jistit, vcelku brzy ve vedru dosahujeme vrcholu, kde je na terasách lanovky spousta lidí. Je tu hospoda, stánky se suvenýry, pivo… Prostě paráda