Dent d‘ Hérens 4.171m

autor: | Srp 20, 2005 | 2004-2005, Alpy, Kronika | 0 komentářů

Walliské Alpy

Počátkem srpna roku 2005 jsem byl účastníkem výjezdu skupiny členů našeho HO do WALLISKÝCH ALP, konkrétně do oblasti údolí VALPELLINE s dominantou čtyřtisícovky DENT D´HÉRENS v jeho závěru.

Celou akci výstižně popsal Michal KŘENA ve svém článku „DENT D´HÉRENS – klenot WALLISU“, který by se měl na těchto stránkách taky objevit. A proto si zde dovolím uvést jen několik svých postřehů doplněné fotografiemi, které by tak trochu mohly dokreslit naše počínání v této oblasti Alp.

Výstup na chatu

Jak píše Michal: “… není žádný příjemný výstup na chatu“. A má pravdu i v případě chaty AOSTAHÜTTE. Přístup k ní je dlouhý, nezáživný, už jen začátek cesty kolem přehradního jezera naznačuje, jak ta „skříň“ na zádech dá neaklimatizovanému člověku zabrat. A to je jen začátek a je ještě síla a na co se dívat. Pak už jen šlapeš, potíš se, a šlapeš, hodinu, druhou ….. a cíl je stále daleko, jako by se vůbec nepřibližoval.

Konečně jsme na dosah chaty, zpestření přináší výstup ve skalách místy zajištěný řetězy, otvírají se výhledy, zato síly už nejsou skoro žádné a člověk se spíš jen modlí, aby to měl za sebou. Prostě je to jako vždy dřina a jen

Chata

AOSTAHÜTTE (obr.1) je pěkná, útulná, zmodernizovaná chata se sympatickou obsluhou. Výhled do údolí na přístupový chodník a hory daleko na horizontu je z té výšky docela pěkný. Díky nestálému počasí nebyla po celou dobu naší přítomnosti naplněná, tudíž jsme s noclehováním neměli žádné problémy. V době, kdy nás počasí přikovalo do „nic nedělání“, poskytovala docela příjemné prostředí k tradičním diskuzím „o všem i o ničem“, dokonce dobře posloužila jako hráčské doupě pro hru zvanou MARIÁŠ.

Aklimatizační výstup

Výstup na TĒTE DE VALPELLINE (3802 m) od chaty AOSTA je vcelku snadný. Pěšinkou ve strmém svahu, v kotli přes sněhové pole pod skály, jimi, místy řetězy do sedla COL DELA DIVISION. A odtud se již jde jen po sněhu, do sedla COL DE VALPELLINE a dále hřebenem až na vrchol, jen ten je ozdoben skalkami (obr.2). Zpočátku je to po ledovci málo záživné, vlastně až po zmíněné sedlo, ale po jeho dosažení se náhle otevírá úžasné panoráma větší části WALLISKÝCH ALP, od DENT BLANCHE přes řadu čtyřtisícovek včetně MATTERHORNU až po DENT D´HÉRENS. A právě pro tyto výhledy (a samozřejmě aklimatizaci) je dobré tento výstup absolvovat (obr.3, 4).

Počasí

Nebylo zrovna příznivé, i když zpočátku při cestě na chatu AOSTA a následující den při výstupu na TĒTE DE VALPELLINE nám přálo. Pak došlo k radikálnímu obratu, přišel déšť a sněžení, při kterém napadlo kolem 30 cm sypkého sněhu a když to nakonec ustalo, foukal silný nárazovitý studený vítr. Po následující tři dny to bylo tak akorát na karetní hry v chatě. A na výstup na DENT D´HÉRENS nakonec zbyl jediný slušný den, ovšem s mizernými sněhovými podmínkami. A to ještě tentýž den večer se opět zatáhlo a začalo poprchávat. Prostě léto 2006 v některých obdobích výstupům v horách moc nepřálo.

DENT D‘ HÉRENS

Ten den, kdy jsme se o výstup pokusili, bylo sice skoro jasno, ale stále větrno, a hlavně všude ležel čerstvý nesoudržný sníh. Za daných podmínek jsme se proto pokusili o výstup „normálkou“ mixovým terénem v jihozápadních svazích této čtyřtisícovky (obr.5). Vrcholu dosáhli Michal Křena a Láďa Slavíček, naše trojka (já, Josef a Martin) po třech délkách pokus ukončila, tak jako další dvojice před námi. V nesoudržném sněhu a ve skalkách často oblepených ledem, za minimálních možností jištění, byl náš postup pomalý a neskýtal dostatečnou záruku včasného dosažení vrcholu a bezpečného návratu z něho (obr.6, 7). Aby den nepřišel zcela nazmar, rozhodli jsme se alespoň přejít přes ledovec GRANDES MURAILLES (obr.8) do sedla COL DES G.MURAILLES k bivakové boudě PERELLI (obr.9) jako orlí hnízdo usazené na skále těsně nad ním. Prošlapávání stopy s vidinou propadu do nějaké díky novému sněhu neviditelné trhliny, bylo v narůstající teplotě kolem oběda nepříjemné, ale výhledy od bivakové boudy z výšky 3831 metrů přes CERVINII na masiv MONTE ROSY(obr.10) za to zcela určitě stál.

Hory a nebezpečí v nich

O počasí jsem se již zmínil, jeho vrtochy jsou jedněmi z nebezpečí, která na nás v kopcích číhají. Ale jsou i další. Při návratu z popisované túry jsme se už na konci ledovce BAS GLACIER DE TSA DA TSAN sešli s kluky vracejícími se z DENT D´HÉRENS, trochu jsme se zapovídali a pak začali pomalu traverzovat poslední sněhové pole k moréně a chodníčku po ní vedoucím k chatě. A najednou rachot a valící se kameny přímo přes toto pole na suťovisko pod námi. Stojíme v té kanonádě a snažíme se sledovat trasy jednotlivých šutrů v bláhové naději, že snad na poslední chvíli uskočíme. I tak to je v daném okamžiku nejlepší řešení, při bezhlavém úprku by pravděpodobnost setkání s některým z těch projektilů byla asi mnohem vyšší. Ta kamenná palba netrvala dlouho, nám se však zdála až nekonečná. A zase je ticho, naštěstí jsme přečkali bez úhony. A to vše se odehrálo na „choďáku“ kudy všechna družstva mířící k DENT D´HÉRENS pokaždé nadvakrát procházejí … .

Návrat

Náš čas v horách vypršel, v některých dnech doslovně. Ještě téhož dne odpoledne jsme vypadli z chaty a úprkem jsme se hnali dolu do civilizace. Do tmy jsme to sice k přehradní hrázi PRARAYER stihli, ale takový kus cesty v horách za poklusu s batohem na zádech jsem snad nikdy předtím neabsolvoval. A ostatní se již odehrávalo v tradiční režii – byl před námi už jen sjezd autem k AOSTĚ, noční bivak na jakési louce u potoka na cestě ke „svatému Bernardu“ , a nakonec šťastný návrat přes ŠVÝCARSKO A NĚMECKO domů do ČECH.

Autor: Franta Gregar