Dent d´Hérens – klenot Wallisu

autor: | Srp 21, 2005 | 2004-2005, Kronika | 0 komentářů

Po loňském zájezdu, který nebyl nakonec zcela naplněn (na Weishornu jsme skončily pod hranicí 4000m v hluboké vrstvě čerstvého sněhu) jsem přemýšlel o letošním cíli. Jako obvykle se mělo jednat nejlépe o kombinovaný terén na některý z dalších 4000 vrcholů Wallisu. Dalším parametrem byla odlehlost a menší frekventovanost lidí. Volba padla na Dent d´Hérens (4171m) z italské strany, konkrétně JZ stěna/západní hřeben. V průvodci se uvádí že na vrchol nevede žádná snadná cesta a tato „normálka“ je ceněna z hlediska obtížnosti výše (PD+) než klasika jižním hřebenem na Dent Blanche (AD). Mimo to výstup je poměrně dlouhý – 6 hodin a převýšení od chaty 1400m.

Po zkušenostech z minulých let jsme si dali podmínku dobrou aklimatizaci na sousední vrchol, odpočinek a výstup. Náš tandem Křena/Slavíček (Cvrnda) byl rozšířen o druhou skupinu ve složení brácha Josef, Martin (Křena) a Alpský matador Franta Gregar. V sobotu 30. července ráno plníme prostorný kufr služební Octavie a po osmé vyrážíme. V Plzni nakupujeme v Tescu proviant a pokračujeme přes Heidelberg do Švýcarska. Před půlnocí projíždíme placeným tunelem pod St. Bernard a nocujeme již na italské straně nedaleko Aosty. Brzy ráno se klikatou a exponovanou silnicí dostáváme až k jezeru L.di Place Moulin v obci La Lechere (1950m). Zde se potkáváme s druhou skupinou, která již řeší předvýstupovou selekci obsahu batohu. Nutno říci že velkou převahu má jídelníček před vybavením.

S Vláďou se rychle pouštíme do balení a optimalizace výstroje. Ikdyž spacák a karimatku necháváme v autě, na ramena si nakládám opět gigantické zvíře, které mne bude věrně provázet následujících 800 výškových metrů.

Nepamatuji si snad žádný příjemný nástup na alpskou chatu. Nejhorší byl nekonečný pochod na Grand Du Mountet pod Obelgabelhornem. Tempo určuje stařešina Franta a skalní výšvih vybavený řetězy překonáváme kolem 4. hodiny odpoledne. Zde je malebně posazena chata Aosta Hut v nadmořské výšce (2781m). Na chatě nejsme ten den rozhodně poslední příchozí a bez problémů se ubytováváme. Večer s Vláďou začínám s degustací plechovkového piva Heiniken a zároveň připravujeme strategii na další den. Tete de Valpeline je ideální a zdá se že i tradiční aklimatizační výstup. Nadmořská výška je 3802m výškový rozdíl 1021m. Vstáváme v 5 hodin a vychutnáváme snídani v teple. Za oknem sledujeme pohyb polárníků Franty, Josefa a Martina, kteří usilovně pracují na alpské snídani pod širým, jasným nebem za svitu čelovek.

Po 6 hodině vyrážíme. Z levé strany nastupujeme a snadným, skalním terénem pokračujeme k strmému výšvihu. Ten s pomocí řetězů překonáváme a dostáváme se do sedla Col de la Division. Zde děláme krátkou přestávku a vychutnáváme první paprsky vycházejícího slunce. Navazujeme se a s mačkami na nohou pokračujeme po ledovci Haut Glacier de Tsa de Tsah. Terén zde již není tak strmý a poměrně rychle se dostáváme do sedla Col de Valpeline 3568m.n.m. kde se nám otevírá pohled na celé seskupení Dent Blanche – Weishorn, včetně Dent d´Hérens a Matterhornu. Po krátké přestávce relativně snadno dosahujeme kolem 11 hodin sněhovým hřebenem vrcholu Tete de Valpeline. Obdivujeme mohutnou, výraznou pyramidu Dent d´Herens do níž se zařezává výrazný, exponovaný západní hřeben. Popis rozhodně nelže, na tento vrchol skutečně nemůže vést žádný snadný výstup. S obavami sledujeme kupovitou oblačnost, která zanedlouho zakryje vrcholy Matterhornu i Dent d´Herens. Sestupujeme po změklém sněhu a vzrušeně diskutujeme o zbytcích menšího dopravního letadla, které leží roztroušené na ledovci. Závěr výstupu je poznamenán zážitkem horského vůdce, který v obtížném skalním terénu využívá snad všech donucovacích metod k vyburcování sil starší ženy, klientky, která po několika uklouznutí již nemá chuť pokračovat v sestupu. Naštěstí jsme již blízko chaty a můžeme za pár okamžiků vychutnávat další typ přívlastkového plechovkového piva. Večer promýšlíme plán na další dny. Fronta, která má přinést vlnu špatného počasí, má podle předpovědi přijít zítra odpoledne. Večer se ale postupně obloha zaplňuje hustou oblačností.

Na  výstup se nám moc nechce a jeden den na odpočinek by nám určitě prospěl. Nebylo by to ale poprvé, kdy plán výstupu určuje počasí. Na Obelgabelhorn i Dent Blanche jsme vyrazili hned druhý den po nástupu na chatu bez aklimatizace. Důvod – velmi dobrá předpovědˇ počasí. V posledních letech je v Alpách velmi nestálé počasí a je úspěch pokud se podaří najít tři dny jasné oblohy bez přeháněk. Rozhodnutí za nás vykoná déšť se sněhem a pro nás začíná období odpočinku. Špatné počasí trvá celé dva dny. Až teprve ve středu kolem poledne se obloha trhá a naši depresivní náladu střídá optimismus a víra ve splnění našeho cíle. Skromné osazenstvo chaty tvořené Čechy, 5 Němci a 4 Italy se vydává na průzkum terénu. Za silného větru dosahujeme ledovce na úpatí Dent d´Herens. Zjišťujeme, že za uplynulé 3 dny přibylo skoro 50 cm čerstvého sněhu a okolní hory jsou zcela pokryté sněhem. S klidným svědomím se vracíme, protože za dobrého počasí bude minimálně jeden den nutný, aby sníh „sednul“ a nehrozilo nebezpečí lavin. Druhý den vyráží dvě skupiny – Němců a Rakušanů.

Rakouské družstvo je vedené horským vůdcem. Dnes je zcela běžné najímání vůdců i zkušenými horolezci na některé obtížnější túry. V noci i během dne je však venku velmi silný vítr. Po obědě se opět vydáváme na krátkou prohlídku terénu a s obavami sledujeme sněhový vějíř na vrcholovém hřebeni Dent d´Hérens. Potkáváme Rakušany a ti nám sdělují své dojmy. Nevystoupily až na vrchol kvůli ostrým poryvům větru, ale dostali se až k vrcholovým partiím. Německé družstvo přichází později a jeden z horolezců má silně omrzlé prsty a stěžuje si na bolesti. Italský chatař poskytuje jednoduchou a účinnou pomoc. Ponořit chodidla do škopku s horkou vodou. Jsme ale rozhodnuti. Zítra ráno vyrazíme. Vstáváme ve 4 hodiny ráno. Snídáme opět chléb s máslem a čaj. Je jasno a chladno. Vítr se trochu utišil. Zapínáme čelovky a v pět hodin vyrážíme s nezbytnou výzbrojí. Postupujeme svižně po suťovém žebru, který se táhne pod Tete de Valpelline. S Vláďou jsme spokojeni. Tentokrát aklimatizace proběhla podle našich představ a naše tempo není ovlivněno zrychleným dechem, bolestí hlavy či nevolností. Za námi postupuje starší pár a trojice lezců ze Švýcarska. Za hodinu vstupujeme na ledovec. Krátká přestávka na obutí maček a malá svačinka. Vytahujeme lano a navazujeme se. Na ledovcích nacházíme sem tam zbytky stop a postupujeme v čerstvém přemrzlém sněhu po levé straně ledovce. Vlevo nad námi je zřetelně vidět západní hřeben, kde vede možná varianta výstupu. Stále je však cítit vítr a skalní úseky jsou pokryty vrstvou sněhu. U nástupu je vidět vlající fixní lana. Naše trasa však pokračuje šikmo pod členitým ledovcem. Obcházíme trhliny zprava a opatrně postupujeme ve smyčkách vzhůru do JZ stěny. Dostáváme se až k výraznému zlomu, kde se sklon stěny zvedá pod úhlem asi 45°. Terén stěny měl být původně smíšený skála/sníh, ale vše je pokryto sypkým sněhem.

Nyní již začínáme jistit a Vláďa vyráží nejistým terénem vzhůru. Necháváme za sebou trojici Švýcarů. Terén je ale špatný. Nedá se vůbec jistit a mačky v prachovém sněhu nedrží. Skálu musíme oprašovat od sněhu a hledat chyty a možnosti k jištění. Je to otázka důvěry a jistoty. Pod námi nastupuje do stěny pouze dvojice švýcarského páru. Ostatní váhají a později sestupují na ledovec. Moje letní Popradky (kožené pohorky) jsou zmrzlé na kost a přestávám cítit prsty na nohou. Terén je stále špatný a nabíráme zvolna výšku. Nyní máme pod sebou více než 400m ke dnu ledovce. Vláďa je většinou ve vedení. Kličkujeme mezi skalami a hledáme optimální terén. Sníh nedrží a nemám z toho vůbec dobrý pocit. Není možné se spolehnout ani na skálu, která je pokrytá sněhem ani na sněhové plotny. Mačkami narážím na led a skálu. Připadá mi neskutečné, že je polovina srpna. Zde panují standardní zimní podmínky.

Moje prsty na nohou jsou již zcela necitlivé a horlivě se je snažím pohybem prokrvovat. Pomalu míjíme pás skal a před námi jsou dvě délky sněhového svahu, který zde dosahuje strmějšího úhlu. Pomalu si zvykáme na nejistý terén a Vláďa dosahuje okraje západního hřebenu. Konečně! Nejhorší část je za námi. Pokračujeme po krátké přestávce již snadnějším terénem. Není však vyhráno, jsme totiž vystaveni silným náporům větru. Máme stále velmi dobré tempo a ikdyž jsme již překročili hranici 4000m udržujeme si dobré tempo. Pod vrcholovým hřebenem objevujeme konečně první jištění. Zde včera skončili naši švýcarští kolegové. Ujímám se vedení a dokončujeme závěrečný usek SZ. hřebenu. Hřeben je velmi exponovaný a opět postupujeme opatrně, neboť lano se napíná do širokého oblouku ve vzduchoprázdnu. V půl dvanácté konečně stojíme na vrcholu. Vytahuji foťák a exponuji okolní vrcholy – Matterhorn,

Weishorn, Obergabelhorn, Dent Blanche, Grand Combine, Monte Rosa, hřeben vrcholů Mischabel, tedy vrcholy které důvěrně znám. Odhaduji, že to jeden z nejhezčích pohledů ve Walliských Alpách. Sestupujeme a zdravíme vystupující dvojici Švýcarů. Čeká nás nepříjemný sestup sněhovou stěnou. Zvažujeme sestup západním hřebenem, kde bychom se vyhnuli nejistým plotnám, ale nakonec i dolů jdeme stejnou cestou. První délku slaňujeme a pak velmi pomalu, krok za krokem opatrně sestupujeme dolů. Kopnout třikrát pravou mačkou, přenést váhu na pravou, třikrát kopnout levou mačkou přenést váhu na levou.. .  Tímto způsobem se přes hodinu moříme až konečně stojíme na snadném terénu. Krátká přestávka a sestupujeme přes trhliny ledovce dolů. Zastavujeme se až na moréně, kde se snažím masírovat a zahřívat namodralé prsty. Čekáme na kluky, kteří mezitím vystoupily na sedlo na východním hřebeni, kde je umístěna bivakovací bouda – Perreli bivak. Závěrečný sestup vedl v přímé blízkosti jižní stěny Tete de Valpelline. Najednou se ozve rachot padajícího kamení, které uvolnilo odpolední slunce. Nepomůže nic jiného než sledovat trajektorii letu rotujících kamenů létajících ve vzdálenosti 10 –20m a připravit se uskočit. Vše nakonec dobře dopadne a kolem 4 hodiny odpoledne už vychutnáváme poslední zbytky Heinickena. Zaslouženě!

Autor: M. Křena