Srpen 2017 – hranice Francie x Itálie
Oblast Mont Blanc, Grajské Alpy
Tento obří zub přímo láká svojí majestátností a přímo vybízí k pokusu o zdolání vrcholu. Pohled na něj se nám otevřel, když jsme vjížděli do Courmayeuru. Tyčí se nad městem jako prst zdvižený k nebesům.
Zaparkovali jsme zdarma u lanovky i když to dalo trochu hledání volného místa. Na chatu Torino, která je naším cílem pro dnešní večer vede jak strmá cestička, ale i lanovka. Výškové převýšení je 2.000m a je horko. Dozvídáme se, že cestička je uzavřená, takže není co řešit. Na stanici lanovky Helbronner, která se nachází přímo nad chatou je krásná panoramatická vyhlídka.
Jsou odtud vidět majestátní vrcholy jako Mont Blanc, Aiugille du midi, Dent du Géant, Grandes Jorasses a spousty dalších. Chvíli se kocháme a pak sjíždíme výtahem (!) dolů k chatě a užíváme si výborné italské kávy na terase za ideálního počasí. Takhle tedy začíná náš horolezecký výlet – auto, lanovka, výtah, kafe…. Pak se vydáváme na průzkum k zubu. Z chaty to není daleko. Vydáváme se přes ledovec, kde musíme dát pozor na nějaké ty trhliny a zhruba za hodinu jsme pohodovou chůzí na nástupu. Pohybujeme se v nadmořské výšce kolem 3.500m a vzhledem k našim předchozím výstupům považujeme aklimatizaci za dostačující.
Ráno vyrážíme z chaty v 5.45. Až k nástupu, kde jsme byli včera je to zase pohoda. Sníh jse sice měkký, ale do žádné trhliny nepadáme. Na skále pod samotným zubem je to horší. Je to jako hora kamení, co nedrží na sobě. I při největší opatrnosti občas nějaký ten šutr dolů spadne. Lezeme vzhůru a marně hledáme bezpečnou cestu. V jeden okamžik mi to ujíždí i s kamenem velkým jako koňská hlava v náručí. Naštěstí to ustojím, ale za chvíli se dostávám pod balvan velikosti osobního auta, co drží silou vůle. Bezpečné to není ani zprava, ani zleva. Zpátky to je ještě horší. Vlevo na takovým (snad) pevným hrotu vidím smyčku, jak odtud někdo mizel přede mnou. Už se připravuju, že opatrně slaním, ale v tom nad sebou slyším hlasy, tak si houknu o kus lana na jištění a za chvíli mě nějací taliáni táhnou na laně vzhůru. Po chvilce vytahujeme společně i Evu a pokračujeme zase dál. Za chvilku stojíme pod samotným nástupem lezení, kde svačíme, necháváme batohy pod skálou a jdeme na to.
Samotné lezení začíná lehkým traverzem a pak šikmo vzhůru. Smyčky moc nepotřebujeme, skála je osazená borháky. Jistíme se dvěmi 50m polovičními lany. Po chvíli se dostáváme pod velikou plotnu. Ze spodu se jeví jako dálnice do nebe.
Jsou na ní tlustá fixní lana, která samozřejmě od počátku používáme. Za prvé proto, že lezeme v pohorkách a ne v lezečkách, a také proto, že za námi jdou další lezci a nechceme zdržovat. Je krásně a je to pevná žula, tak je nám to líto to takhle vošulit, ale představa lezců, tlačících se nám na záda, je ještě méně příjemnější. Cesta je tedy vytyčená fixy, jejichž ukotvení používáme pro vlastní jištění. Jedná se víceméně o silovou záležitost kdy v pohorkách neohrabaně hledáme stupy a přitahujeme se za fixy. Fouká studený vítr, ale je slunečno a výhledy jsou excelentní, tak si to docela užíváme. Lezeme pár délek v levé části plotny. Eva těsně pod jedním štandem padá, ale jistím jí pevně, tak se jen sklouzne pár decimetrů. Pod námi je už ale asi 100m, tak to není vůbec příjemné. Zhruba někde za půlkou stěny se jde traverzem doprava šikmo vzhůru. Tady utíkáme ostatním lezcům, kteří byli do této chvíle za námi pořád v závěsu. Cesta se pak na konci traverzu stáčí kolmo vzhůru do uklouzaného komínku, který je opravdu výživný. Hekám a lezu „nadoraz“ , ale nepadám. Hned nad komínkem štanduju a dobírám Evu, která to na druhého dává celkem v pohodě. Kousek nad tímto štandem už nečekaně dolézám na první vrchol zvaný Punta Sella 4.010m. Je odtud opravdu nádherný výhled. Dobírám Evu a hned pokračujeme na druhý vrchol. Musíme trochu slézt dolů. Jistím Evu do sedýlka mezi vrcholy. Je tam takový nepříjemný dlouhý krok zajištěný fixní smyčkou, ale užíváme si to. Za chvilku oba stojíme na vyšším druhém vrcholu Punta Graham 4.013m. Je tu moc pěkná soška Madonny hledící do údolí na Courmayer.
Moc se nám nechce slaňovat do neznámého terénu jižní stěny, a tak se rozhodujeme pro slanění stejnou cestou podél fixních lan. V tom se ale na prvním vrcholu objevuje Ital (první z trojice za námi), který říká, že chce slaňovat do jižní stěny, tak se rozhodujeme jít s ním, když to tady tak zná. Později ovšem zjišťuji, že nerozumí anglicky a především to tu nezná. Chvíli tedy oklepkujeme u Madonky s tím, že čekáme až si Italové udělají selfíčka a ukážou nám kudy dolů. Slanění je hned pod prvním vrcholem. První z trojice se spouští dolů a hledá další slaňák. Trvá to pěkně dlouho. Fouká do toho studený vítr. Mezitím doráží další trojice. Klepeme už zubama, když na nás dojde řada. První délku slaňujeme na jejich šedesátkách a dáváme k dispozici naše dvě padesátky (půjčené od Michala C.) na další slanění. Na třetí, poslední délku jedeme zase po jejich a já balím naše lana do batohu. Nejdříve slaní na zem Italové a bohužel asi v euforii pouští z ruky lano, které bere vítr v okamžiku, kdy začíná slaňovat Eva. Jeden pramen uvolněného lana vítr zavane přes skalní výčnělek a Eva se dostane do průvěsu a nemůže si sama pomoci, protože její prusík jí bohužel trochu klouže. Rychle vytahuji naše sbalené lano a sjíždím opatrně k ní, přičemž doufám, že to slaňák vydrží. Chvíli se snažím pramen vyzvonit, ale nejde to. Pak zavěšený do prusíku se snažím trochu rozhoupat, abych se dostal na tu ostrou skalku. Viděl jsem to v jednom filmu. 🙂 Rozebíhám se vodorovně po stěně na jednu a pak zas na druhou stranu s tím, že doufám, že to jištění nade mnou vydrží. Prsty máme už zmrzlé a Eva už je tam dost dlouho. Nedaří se mi to. Zespodu se první dvojice snaží zatížené lano taky vyzvonit, ale stále nic nepomáhá. Nakonec Evě podávám smyčku na dalšího prusíka a teprve potom, co si do lana stoupne a má víc prostoru, se jí daří ten pramen uvolnit a slanit. Za námi pak postupně slaňují ostatní. Ale i ti mají při slanění problémy.
Naštěstí se všichni v pořádku dostáváme do sedla. Děkujeme Italům a už se vydáváme sestupovat tím kamenolomem dolů na ledovec.
Každý si hledá tu svou cestičku mezi uvolněnými balvany a všichni dáváme pozor, abychom neshodili kamení na lezce pod námi. Je to opravdu nepříjemný terén a sestup trvá hodně dlouho. V jednom místě se opět setkáváme s Italy. Jeden čeká, až jeho kolega sleze nepříjemný úsek a ukazuje, že to fakt není nic moc. Kouknu se dolů právě v okamžiku, kdy jeho kolega zařve a i s velikým balvanem si to letí dolů. Padá naštěstí jen kousek, kde se zastavuje i s kamenem. Odnáší to ale jeho noha. Nemůže se na ní postavit. Tohle nebezpečné místo raději slaňujeme. Lano uvazujeme na smyčku přes pofidérní jištění a za chvilku máme těch pár metrů za sebou. Ital to zkouší rozchodit, ale moc mu to nejde. Jsme ale asi tak někde v půlce sestupu a čeká nás pak ještě asi hodina dupání přes ledovec, tak se Ital rozhoduje pro vrtuli. Za chvíli už nad námi krouží, ale i přesto, že chlapi mají výrazné oblečení a ukazují „Y“ a my se také snažíme pomoci ukazováním, trvá docela dlouho, než je záchranáři objeví. Pak ho berou v podvěsu s sebou a letí dolů. My si na ledovci bereme mačky a v pohodě po nezbytné svačince a přehopsání několika velkých trhlin docházíme na chatu něco okolo osmé večer. Výstup i sestup nám trval něco přes 14 hodin. Mohli jsme být sice rychlejší, ale užívali jsme si to. Druhý den ráno pak do šatny dorazil chlapík s rozsekaným krvavým kolenem, co se vrátil z pod „zubu“, kde na něho spadl prý šutr velký jako hlava. Koleno zcela jistě na pořádný šití. Ten úsek od ledovce k nástupu opravdu dost nebezpečný, tak bacha :-). My pak sjeli opět lanovkou dolů k autu a užívali si zbytku dovolené.
Jarda Faldus
Jarda a Eva