(30.6. – 9.7.2006)
ROSENGARTEN A SELLA
Počátkem července 2006 jsme s Mirkem ČERVINKOU využili nabídky oddílu VHT Lysá n.L. ke společnému poznávání skupin ROSENGARTEN (CATINACCIO neboli RŮŽOVÁ ZAHRADA) a SELLA v italských Dolomitech. Výjezd se uskutečnil 2 kempinkovými auty (již historickou Avií řízenou Martinem ELIŠKOU a modernějším strojem Vaška JINDRY) a skutečně se vydařil. Dobrá parta, slušné lezecké výstupy, docela zajímavé „via ferraty“, pěkná vysokohorská turistika, a to vše za vcelku příznivého počasí. Co si více přát, prostě to parádně vyšlo. A o tom všem teď tak trochu bude následující vzpomínání.
DEN PRVNÍ – 30.6.2006
V podvečer se sjíždíme v Lysé u Vaška, nakládáme hromadu nezbytných, užitečných i vcelku nepotřebných věcí do aut a před dvacátou hodinou vyrážíme směrem SRN, noc přečkáváme na parkovišti.
DEN DRUHÝ – 1.7.2006
Přes PASSAU, ROSENHEIM, KUFSTEIN, INNSBRUCK a BRENNER sjíždíme do Itálie, projíždíme BOLZANO a cestou do Dolomit se v odpoledních hodinách vydáváme na obhlídku zajímavého přírodního výtvoru, k jakýmsi slepencovým „pokličkám“ ve stráních úzkého kaňonu horské říčky vysoko nad městem. Navečer pokračujeme dále do hor a poblíž tunelu na cestě ke KARERPASSU objevujeme docela slušné místo na kempování.
DEN TŘETÍ – 2.7.2006
Ráno nás čeká cesta do sedla pod lanovku k chatě ROSENGARTENHÜTTE. Po zaparkování a nabalení batohů společně vyjíždíme lanovkou na chatu a odtud vyrážíme na první túru, na zajištěnou cestu do sedla SANTERPASS. Výstup vede dlouhým traversem po údolní terase v západním úbočí masivu s mnoha nádhernými výhledy, pak stoupá do skal a přes řadu zajištěných úseků (obr.1) vyúsťuje v sedle (2745 m) nad chatou SANTERPASSHÜTTE. Tady se rozdělujeme, já s Mirkem jdeme lézt do západní stěny ROSENGARTENSPITZE (2981 m), ostatní pokračují k chatě, která je v rekonstrukci, a od ní sestupem k další chatě GARTLHÜTTE pod VAJOLETKY (obr.2) a pak dále do údolí, aby se později přes jedeno ze sedel vrátili zpět do výchozího místa dnešní túry.
Zajištěná cesta do SENTERPASSU 
VAJOLETKY 
Normálka na ROSENGARTEN SP. 
Jedno ze slanění ve stěně ROSENGART. SP.
Nástup do „normálky“ jsme našli snadno a vůbec celá cesta stěnou (většinou II., jedna délka III) je logická a zajímavá (obr.3). A tak po několika délkách pěkného lezení dosahujeme štěrbiny v severním hřebeni a již ve smyčkách postupujeme dále k vrcholu. Hřeben je sice dlouhý, ale protože lezeme souběžně, stojíme poměrně brzo u vrcholového kříže ROSENGARTENSPITZE ve výšce 2981 metrů. Odměnou je nám nádherný kruhový rozhled na celou RŮŽOVOU ZAHRADU a nejen tuto fantastickou skupinu DOLOMIT. Svačíme, fotíme a když vrchol dosahuje další dvojka z opačného směru, opouštíme ho a stejnou cestou se vracíme zpět. Po jednom slanění na hřebeni a dalším pěti ve stěně (obr.4) jsme zase na úpatí tohoto majestátného štítu nad sedlem SANTERPASS. Odtud následuje sestup zajištěnou cestou, na které často zastavuji, abych mohl ty nádherné výhledy z ní vyfotit. U lanovky musím ještě asi 25 minut čekat, je to poslední jízda a zřejmě tu mají nějakou časovou rezervu pro opozdilce. Konečně jedeme dolů, kde už na parkovišti čekají ostatní. a brzo nato již sjíždíme dolů do údolí. Po cestě hledáme „plac“ na přenocování, nakonec ale končíme na stejném místě jako včera. Myslím, že nikdo nakonec tohoto prozíravého rozhodnutí nelitoval.
DEN ČTVRTÝ – 3.7.2006
Stejně jako včera, tentokráte však nabaleni na 2 dny, absolvujeme již známou zajištěnou cestu na SANTERPASS a odtud sestupujeme na chatu GARTLHÜTTE (2621 m) v kotlině pod „FIJALKAMI“. Tři věže VAJOLETTÜRME neboli TORRI DEL VAJOLET jsou opravdu skvostným přírodním výtvorem.
DELAGO – stěna ve spodní části výstupu 
DELAGO – Výstup hranou 
DELAGO – ve střední části výstupu 
DELAGO – závěrečná pasáž
Je pěkné odpolední počasí a tak ihned po ubytování se rozhoduje jít ještě lézt. Ve 3 dvojkách jsme si za cíl vybrali věž DELAGOTURM ( 2790 m) a to cestou SPIGOLO DELAGO (IV+). Nádherné velmi exponované lezení v pevné skále ostrou jihozápadní hranou (asi 6 délek lezené s Mirkem) patří k těm nejhezčím, které jsem kdy v horách absolvoval (obr. 5-8). V průvodcovské normě dosahujeme vrcholu a protože se začíná „kabonit“, raději z věže bez většího otálení po lanech „sjíždíme“ (2 slanění do sedla mezi věžemi a další 4 k nástupu) k jejímu úpatí. Večer přichází bouřka, ale nám to již nemůže vadit, v útulném prostředí jídelničky zapíjíme náš výstup dobrým italským červeným vínem.
DEN PÁTÝ – 4.7.2006
Ráno je opět příznivé k lezení. Tomáš, Martin a Mirek vyrážejí do těžké „šestkové“ Stegerovy cesty na WINKLEROVU VĚŽ (2805 m), Vašek si včera splnil svůj dlouholetý sen a dnes se rozhodl odpočívat, ale mladík Vláďa LOUDA by rád ještě něco vylezl. A protože už zbývám jen já, nakonec s ním jdu do „normálky“ na STABELEROVU VĚŽ (2800 m). A mladík se činí, leze s rozvahou a velmi dobře. Obtížnější nástupovou variantou ( IV+) se po dvou délkách dostáváme na vlastní cestu s krásným exponovaným „trojkovým“ lezením (obr.9-10) vedoucím až pod vrcholový blok, kde se setkáváme s dalšími lezci – samozřejmě Čechy. Po dosažení vrcholu si dopřáváme trochu siesty (zápis, svačinka a kochání se výhledy po DOLOMITECH – obr.11), a pak se pouštíme do sladovacího rituálu. Z vrcholu sjíždíme na jediný 60 metrový zátah až na polici v severní stěně, odtud traversujeme k DELAGOVĚ VĚŽI a ze sedélka tak jako minulého dne se spouštíme na úpatí „VAJOLETEK“.
STABELER – ve stěně 
STABELER – ve střední části stěny 
STABELER – na vrcholu věže
Na chatě se dlouho nezdržujeme, ostatní jsou již na odchodu. Rychle něco pojím, sbalím věci do batohu a vyrážím do SANTERPASSU a dále již důvěrně známou ferratou dolu k lanovce. Tam scházím na cestu a protože jsem si nějak špatně vyhodnotil informaci o odbočce dolů do údolí, traverzuji dobré půl hodiny nesprávným směrem k chatě PAOLINA. A protože žádnou další odbočku nenacházím, vracím se zpět až pod lanovku, jde kus cesty pod ní, až nacházím správný směr sestupu. Nakonec docházím, sice pozdě, k penzionu JOLANDA, pod kterým dnes budeme tábořit a kde jsou už všichni v odpočinkové pohodě. Po koupeli v nádrži a dobré večeři sedíme pod dolomitským nebem při kytaře a vínečku až do nočních hodin.
DEN ŠESTÝ – 5.7.2006
Je to den odpočinkový. Dopoledne vyjíždíme do sedla SELLAJOCH (2240 m) a volíme procházku ke čtyřem věžím SELLA (2 688 m), jejímiž stěnami vedou hodnotné horolezecké cesty. Na zpáteční cestě je vděčným fotografickým objektem protilehlý masiv SASSOLUNGA (LANGKOFELU) vysoký 3181 m.. Pak sjíždíme pod sedlo na jedno z odpočívadel, kde nás zastihuje a také několik lezců ve stěně nad cestou, silná bouřka doprovázená krupobitím. Vůbec jim nezávidíme a jen těžko chápeme, že se tak pozdě odpoledne za blížícího se zřetelného zvratu počasí do lezení pustili. Večer jsou naštěstí bouřkou sice trochu pochroumaní, ale přesto živí, dole u svých aut.
DEN SEDMÝ – 6.7.2006
Další naše putování nyní směřuje do masivu SELLA. Vyjíždíme do sedla PORDOIPASS (2242 m), kde se dělíme na část dámskou, chodeckou, kterou osobně doprovázím a část pánskou, která odchází na velmi těžkou zajištěnou cestu PIAZZETTA. Naše skupina vyjíždí lanovkou na plato a vcelku pohodlným chodníčkem vystupuje na nejvyšší vrchol SELLY, na PIZ BOE (3152 m – obr.12). Na jeho vrcholu čekáme na naše lezce a pak již společně přecházíme k chatě BOEHÜTTE a odtud dále místy i docela strmou a občas i zajištěnou stezkou až na chatu PISDIADÙHÜTTE (2587 m – obr.13-14). Po večeři si v pohodlí chaty vychutnáváme italské víno, když venku už tradičně s nocí přichází bouřka.
Sestup z PIZ BOE 
K chatě PISCUADU 
PÖSNECKER KL. 
PIZ BOE
DEN OSMÝ – 7.7.2006
Čeká nás dlouhá cesta zpět do sedla SELLA. Od chaty vystupujeme zpět na plato a jeho druhou stranou přes několik nevýrazných vrcholků, z nichž je nejvyšší PIZ GRALBA (2974 m), ho přecházíme až na vyústění poměrně obtížného PÖSSNECKER kletersteigu (obr.15). Jím sestupujeme strmou stěnou, jen uprostřed rozdělené velkou terasou, až na úpatí věží SELLA. Chodníčkem se dostáváme až na sedlo a vracíme se cestou na místo, kde jsme před 2 dny již nocovali. Po důkladné hygieně, jak jinak než v ledové vodě nedalekého horského potoka, a vydatné večeři pak ještě dlouho do noci oslavujeme nejen ukončení naší dolomitské „výpravy“, ale především pak narození dcery, které tak netrpělivě po celou dobu očekával RADEK, totiž její otec. Oslavy v kouzelném horském prostředí to byly opravdu důstojné … .
DEN DEVÁTÝ – 8.7.2006
Vracíme se domů. Cestou máme sice občasné problémy s autem, které má svá nejlepší léta za sebou, vše však Martin jako řidič a mechanik – opravář v jednou spolehlivě za pomoci ostatních zvládá. Do večera dojíždíme před ROSENHEIM.
DEN DESÁTÝ – 9.7.2006
Ráno ještě oprava světel, pak už míříme do PASOVA, u STRÁŽNÉHO přejíždíme naše hranice, ve VOLARECH si dopřáváme pořádný oběd a konečně odpoledne po 16. hodině jsme zase zpátky v LYSÉ N.L.
Autor: Franta Gregar