Ekvádorské sopky

autor: | Úno 4, 2013 | 2012-2013, Kronika, Velehory | 0 komentářů

4.2. – 18.2.2013

S CK Pamír 7000 jsem byl předloni na šestitisícovce. Myslel jsem si původně, že to bude moje poslední velká akce, ale ukázalo se, že je to trochu naopak. Motivovalo mě to k něčemu dalšímu, a když jsem v nabídce na rok 2013 uviděl „Ekvádorské sopky“, tak to bylo okamžitě jasné.

Do této oblasti je prý nejlépe jet v lednu a únoru. Tak byla naplánována i naše akce. Bylo nás 12 a kromě vedoucího jsem nikoho neznal. Měli jsme odletět z Mnichova 3.2. ráno, ale let byl z technických důvodů zrušen, tak jsme letěli až o den později. Boeing 767 překonal 8000 km do Atlanty za 10 hodin. Tady jsme však museli čekat další 4 hodiny na spoj do Quita. Tento další let Boeingem 737 byl na těsných sedačkách utrpením. A tak jsme byli rádi, když po složitějším odbavení u příletu jsme se dostali o půlnoci do hostelu . Druhý den byla procházka po městě a hned jsme poznali příjemných 20°C ale s přeháňkami, které jsou zde velmi časté. Jako horolezci jsme měli ve městě jasný cíl – výstup na vyhlídkový kopec Penecillo se sochou anděla. Později jsme se dozvěděli, že je to oblast s rizikem přepadení. Další den již máme v plánu aklimatizační tůru na vrchol Pichincha (4696 m). Lanovkou jsme mohli vyjet až do 4100 m a odtud cestou nejdříve po travnatém hřebeni a v závěru pak po skále na vrchol. Byl to poměrně jednoduchý výstup a i počasí nám přálo.

Zítra už končí turistika a začíná opravdový výstup. Odjíždíme taxíkem na jih necelých 100 km až pod chatu Jose Ribas, která je ve výši 4800m. Přibližně 200 posledních metrů musíme již dojít pěšky. To už jdeme na sopečném štěrku.

Povinně jsme si museli také najmout průvodce. To zavedli na konci loňského roku na všech zaledněných vrcholech kvůli několika tragediím, co se zde nedávno staly. Vařiče jsme táhnout nemuseli, protože na chatě byla kuchyně vybavená plynovým sporákem. Ještě jsem využil čas a udělal si krátkou aklimatizaci na 5000 m. Spát jsme šli brzy, protože budíček byl již o půlnoci. Vyrazili jsme po jedné hodině a skoro celou cestu jsme šli s čelovkami. Zpočátku se šlo po pěšině, brzy po ledu a ve vrcholové partii se muselo kličkovat mezi trhlinami po sněhových mostech. Na vrcholu Cotopaxi (6897 m) jsme stihli východ slunce a mohli vychutnat pohled na dlouhý stín našeho vrcholu promítnutý do níže položené oblačnosti. Počasí vyšlo a rozhled byl krásný i na kráter ležící těsně pod námi. Poslední erupce zde byla v roce 1940. Prvovýstup na vrchol se podařil v roce 1872 a zajímavé je, že první sestup do kráteru učinila čs-polská expedice v roce 1972. Dodrželi jsme s rezervou průvodcovský čas 6 hodin. Teprve při cestě dolů bylo možno za světla vidět, kudy jsme šli. Při sestupu jsem se více věnoval videu než vlastní ochraně a nad chatou jsem prostydnul. Ještě dnes jsme autobusem odjeli na jih asi 270 km do Teny (650 m). To je město v pralese, takže změna klimatu byla obrovská a to mě dorazilo.

Druhý den jsem na rafty jít nechtěl, ale nakonec jsem se odhodlal a nelitoval. Jízda po řece džunglí s pohoštěním tropickým ovocem byla velkým zážitkem. Bohužel nikdo z nás se neodvážil vzít si na raft foťák natož kameru. Místo dokumentace jsme si z pralesa odnesli poštípání od zvláštních mušek. Následující den odjíždíme z tropů zpátky nahoru do Banos (1800 m). Tady jsme zůstali tři noci v příjemném městě i klimatu. Zde jsem se opět dostal do kondice. Nad městem je sice sopka Tungurahua, na kterou jsme měli původně vystoupit, ale od konce roku jsou výstupy zakázány pro obnovení aktivity. Viděli jsme ji pouze zdálky. Výlet k vodopádu obleženého turisty jsem vynechal, ale místní trhy podtržené probíhajícím karnevalem byly moc pěkné. Vedle stravy ze zásob jsme ochutnávali i místní stravu. Nejpopulárnější menu bylo Chiurascho (brambory, rýže, zelenina, ovoce a opečený plátek hovězího).

Po relaxaci v Banos, což znamená i lázeň, ráno balíme a jedeme do Riobamby (3100 m). V outdoor kanceláři bereme do autobusu i vůdce a jedeme konečně pod vulkán Chimborazo (6310 m), který není tak aktivní jako Cotopaxi, protože poslední erupci měl v roce 640. Autobus nás vyvezl až do výšky 4800 m k chatě Carrel a odtud jsme na chatu Edwarda Whympera do výšky 5000 m vynesli své batohy. V Evropě známý Whymper i zde v Ekvádoru má několik prvovýstupů na vrcholy. Chata je mimo provoz, ale přístup je možný. Ulehli jsme tedy na podlahu. Pozoruji, že minimálně polovina lidí pociťuje projevy výšky (bolesti hlavy a žaludku). Z velké části to u nich přičítám i psychice. Před půlnocí však přišla studená sprcha ve formě sněhové bouřky. Jednoznačné rozhodnutí je, že se jít nemůže. Smutné je, že druhý pokus nebude. Jde se dolů a zbývá jen vyrovnat se s tím, že jsme na vrcholu nebyli. Rozum to vysvětlí jasně, ale vrozená touha horolezce to vidí jinak.

Do večera dojedeme ještě na jih do 130 km vzdáleného Alausi (2360 m). Následující den je jízda vyhlídkovým vlakem do údolí až k útvaru Ďáblův nos.

Připadáme si trochu jako „masňáci“, ale příroda a údolí je moc pěkné a můžeme trochu zapomenout na ten neúspěch.Odpoledne už sedíme v autobusu na Quito a jedeme na sever 260 km, abychom uzavřeli náš velký okruh. Opět se ubytujeme v nám již známém hostelu. Čekaly nás poslední dva dny v Ekvádoru. Následující jsme využili pro návštěvu 100 km vzdáleného Otavala s indiánskými trhy a ještě jsme stihli zastávku u monumentu na rovníku. Poslední den je již volný program a večer v 0:30 nám odlétá letadlo na zpáteční cestu.

Zážitků na celý život bylo mnoho a doufám, že časem převáží nad tím neuspokojením z nedosaženého Chimboraza. Světový primát má v tom, že je to vrchol, který je od středu země vzdálený o více než 2 km dále než Everest. Tam se už asi nedostanu, ale je třeba se dívat dopředu a taky nahoru na nové vrcholy.