(srpen 2006)
- Grand Paradiso západní stěna (4061m) PD-
- Dent du Geant severní hřeben (4013m) AD
Když jsme v minulé roce úspěšně zlezli na Dent Hérens začal jsem přemýšlet o změně oblasti. Walliské Alpy jsou plné rozmanitých a zajímavých vrcholů, ale lákalo mne poznat i jiná údolí a oblasti. Proto jsme vymysleli plán s několika alternativami. První cíl měl být Grant Combin 4314m jehož nástup je pod sedlem S. Bernard. Po aklimatizaci přejít na Grand Jorasses 4208m, Mt Blanc pilířem Brenty a nebo Dent Du Geant s možností přejít magický hřeben Rochefoure. Vyrážíme jako obvykle začátkem srpna ve čtvrtek ráno. Druhý den jsme v Martigni, ale není kam spěchat. Počasí je špatné a chatař pod G.Combin hlásí půl metru nového sněhu. Dáváme si kafe jako správní Evropané a rozhodujeme co dál. Nakonec přejíždíme sedlo Bernarda a míříme na Grand Paradiso (4061m). Na italské straně je výrazně lepší počasí a po krátké zastávce v Aostě pokračujeme do kempu na úplném konci silnice. Zde si stavíme stan a ráno vyrážíme na chatu Margherita II. Jw polojasno, ale po obědě se náhle zatahuje obloha a k chatě docházíme za deště. Když je chata téměř plná ubytováváme se pod střechou. Objednáváme polopenzi za 25,-EUR a zařazujeme se opět do kasty střední vrstvy solventních Evropanů (navíc už jsme starší pánové a máme rádi pohodlí). Večeře je o dvou chodech s dezertem a přidáváme pivečko.
Ráno se vstává ve čtyři a vyrážíme před pátou hodinou respektive zařazujeme se do souvislého proudu „světlušek“. Výstup je označován západní stěnou a jedná se o normální klasický výstup klasifikace PD-. Celý vrchol lze traversovat, ale současné podmínky nejsou ideální. Navíc nemáme popisy této oblasti, protože jsme sem původně neměli ani jet. Zpočátku jsme postupovali po cestě v závěsu, jak Cvrnda říká, šílených padáčkářů. Ale ti nás svedli příliš vpravo od hlavního tahu a tlačili se po odtátém ledovci po hladkých skalních plotnách vzhůru. Zvolili jsme jistotu a napojili jsme se na správnou cestu šikmo vlevo. Naše tempo bylo dobré, počasí slibné s jasnou oblohou. Jediná nepříjemnost byla velké množství lidí, které místy tvořilo souvislý zástup postupující vpřed. Horní dvě třetiny byly po sněhu se sklonem max. 35 stupňů. Závěrečnou pasáž tvořil skalní hřeben I a II obsazen plně lidmi. Po krátké přestávce vedle vrcholu s Madonou sestupujeme vstříc davům, kterým se opatrně vyhýbáme. Na chatě vyrovnáváme účty a chatař nám sděluje, že jsme jedni z mála Čechů využívajících polopenzi. Noc trávíme již v kempu. Druhý den volíme odpočinek a „veget“. Sušíme věci a meditujeme co podnikneme dál. Chata pod Jorrassy hlásí plno sněhu. Večer jdem obhlédnout skalní cvičnou stěnu osázenou nýty, klasifikace začínající asi VI a výše. Den uzavíráme partií Petangu a litrem polosuchého italského vína.
Ráno opouštíme náš pohodový kemp a příjemnou Italku v recepci. Ve srovnání se Švýcary jsou mi Italové mnohem sympatičtější. Nejsou takoví suchaři a skrblíci jako Švýcaři. Vláďa opět řeší nákup maček a spoléhá na Courmayer. Tam je ovšem plno obchodů na oblečení ale pouze dva obchody na horovybavení. Rozhodujeme se pro Dent du Geant. Jorassy se nám zdají rizikové z hlediska sněhových podmínek. Auto necháváme na placeném parkovišti a lanovkou vyjíždíme na chatu Torino. Za 35 EUR (zpáteční jízdné) jsme během 30min ve výšce 3300m.
Tentokrát necháváme chatu chatou a na romantickém sedle Col du Geant (3365 m) si vybíráme poslední připravené místo pro stan s vybudovanou ochranou proti větru. Větrolam vylepšujeme pomocí lopaty, kterou nám půjčují sousedé z Itálie. Vaříme konzervu a doplňujeme tekutiny. Je stále jasno a předpověď je slibná. Zítra jasno, pozítří postupné zhoršování. Po celou dobu sledujeme unavené dvojice, které se vracejí z Geantu. Dle informací příchozích lidí se čeká pod stěnou více než hodina. Večer si dáváme na chatě pivečko a uléháme do stanu. Budíček si dáváme na 4.hodinu. Než posnídáme a připravíme teplý nápoj do termosky je 5. Po páté se připojujeme do Alpského „vláčku“. Stoupáme po sněhu ke kuloáru, kde nasazujeme mačky a pokračujeme strmě vzhůru po pevném sněhu. Dostáváme se do mixů, ale stále v relativně dobrém terénu (II). Po dvou hodinách jsme na Salle á Manger – odpočinkové místo. Zde pod zubem začíná magický, exponovaný hřeben Rachefort. Jeden z nejkrásnějších v Alpách. Ve stěně začíná trojice Britů.
Usazujeme se a sledujeme většinu ostatních, kteří pokračují na hřebenovku. Na zub se zatím nikomu nechce. Není divu je sice jasno, slunce svítí, ale naše stěna je situovaná na JZ. I Regufatt doporučuje sloučit tyto dvě tůry – hřeben ráno, zub odpoledne, kdy stěna je osvětlená a zahřátá sluncem. Ptáme se kolegů, co je potřeba mačky cepín? Nepotřebujete nic, jenom vydatnou sílu (very good power). Je to paradox. Všichni čekají, nikomu se nechce do mrazivého stínu. Naštěstí je zde jen několik dvojic. V deset se odhodláváme a nastupujeme jako první. Štanduji a Vláďa začíná. Postupujeme pomalu vlevo vzhůru. Máme 2 poloviční 50m lana. Já začínám s batohem na zádech. První délka mne přímo děsí svojí obtížností. Ruce mrznou, chyty a stupy se hledají velmi těžko. Nadávám kam jsem se to zase nacpal. Sundávám rukavice a s vypětím sil dolézám k Vláďovi. Další délky se trochu lepší, obtížnost je III – IV. Plytkými žlaby se dostáváme na hranu krásné kompaktní desky s trojúhelníkovým tvarem (Plaque Burgener). Lezení je v pevné kompaktní žule přerušované úzkými spárami. Za normálních podmínek by to v lezečkách bylo banální lezení. Zde lezeme ve výšce 3900m, v pohorkách a cesta je natolik frekventovaná, že stupy a chyty jsou značně uklouzané.
Vláďa si vychutnává lezení na prvním, ale začíná zde být živo. Dotahuje nás trojice Rumunů a pár Italů. Občas si pomáhám tlustým fixním lanem, které naznačuje výstup. Dostáváme se konci famózní plotny a traverzujeme do prava. Zde se nastupuje do těžkého komína, kde Cvrnda marně hrabe pohorkama po hladké skále a držíce se fixu s vypětím sil přelézá pětkové a klíčové místo výstupu. Ještě jedna délka v nepříjemném terénu a jsme na vrcholu Pointe Sella (4009m). Máme dost. Je jedna hodina odpoledne. Do sedla se nám už nechce. Sedím na úzké plošince a připadám si jako na vrcholku v Suškách. Všude okolo není vidět nic než ledovec hluboko dole v údolí. Sledujeme masiv Mont Blanc a odvážnou linii pilíře Brenty. Obloha je stále vymetená bez mraků. Zamáváme na Madonu na sousedním vrcholu Pointe Graham (4013m), vrcholové foto, malé občerstvení a jedeme dolů. Nechce se nám slaňovat do exponované jižní stěny a tak volíme mírně komplikovanější, ale jistý sestup. Slaňujeme dolů a míjíme postupně řadu lezců. Začíná druhá neméně namáhavá část – slaňování. Stále je velmi nutné bedlivě dbát na to, aby se lano nezaseklo. Slaňování probíhá v pravé části plotny. Máme dvě 50m poloviční lana, což využíváme jenom ve stěně. Kolem třetí hodiny ve spodních partiích překvapivě potkáváme poslední pár také z Rumunska. To je odvaha nastupovat na čtyřtisícový vrchol v tuto denní dobu! Přejeme mnoho zdaru a dokončujeme poslední délku slaňování. Dáváme si pořádnou svačinu a opouštíme „gigantický zub“, na kterém zůstává velká část našich fyzických sil. Večer ještě stíháme poslední a zasloužené pivečko na chatě Torino.
Autor: M. Křena