Kouzlo a krása Malého Tibetu

autor: | Pro 26, 2016 | 2016-2017, Kronika, Velehory | 0 komentářů

O Tibetu se v našich sdělovacích prostředcích mluví relativně často. Málokdo však měl tu možnost se s tibetskou kulturou a filozofií seznámit přímo na místě. Úmyslně říkám filozofií, protože buddhismus, který vznikl v 6. století p.n.l. v Indii a do Tibetu se rozšířil v polovině prvního tisíciletí, je náboženstvím bez boha anebo také vědou o duchu a díky tomu se filozofii dosti blíží. To, že tibetská kultura i památky byly v druhé polovině dvacátého století decimovány Čínou, se všeobecně ví. Většina historického území Tibetu leží dnes v Číně jako Tibetská autonomní oblast. Nejvíce tibetské kultury je však zachováno v Indii, v oblasti Ladak, který leží ve státě Džammú a Kašmír na severu Indie. Tato oblast se také nazývá Malý Tibet. Ladak v překladu z tibetštiny znamená země vysokých sedel, což je přiléhavé označení, protože po zemi se sem z Indie lze dostat jen přes vysokohorské průsmyky s výškou až přes 5 tisíc metrů. V této oblasti se také potkává Himálaj s Karákoramem. Právě díky této přírodní izolaci se původní kultura zde zachovala až dodnes.

Měl jsem možnost poznat tuto oblast na treku, který jsem prošel v roce 2016 se skupinou devíti účastníků. Začátek byl v hlavním městě Ladaku v Lehu. Ten leží ve výšce 3600 m a na kopci nad ním stojí královský palác, který je podobný známému paláci ve Lhase. Sem jsme se samozřejmě dopravili letecky a po dvoudenní aklimatizaci a návštěvě několika buddhistických klášterů v okolí jsme odjeli do místa, kde vlastní trek začínal. Šestnáct dnů se mělo jít v horách bez možnosti doplňovat zásoby, takže vše bylo nutné nést s sebou. V tom nám pomohli nasmlouvaní domorodci se speciálními vysokohorskými koňmi, kdy každý nesl náklad pro dva lidi. Sami jsme samozřejmě také batohy s nutnými věcmi nesli, protože ti místní s koňmi byli vždy rychlejší a my jim nestačili. Podle délky etapy a převýšení se denní doba pochodu pohybovala mezi sedmi až deseti hodinami. Každý den bylo tedy třeba po snídani zabalit stan a ostatní věci a večer pak vše zase vybalit, uvařit večeři a spánkem nabrat síly na další etapu. Kdo někdy spal ve vyšší nadmořské výšce, tak si pamatuje, že bez dobré aklimatizace se moc spát nedá. My jsme se v průběhu treku pohybovali mezi třemi až pěti tisíci metry nad mořem, kde už je jen poloviční tlak vzduchu. Celkem jsme přešli tři pětitisícová sedla a mnoho těch nižších. Možná ještě obtížnější byly etapy, kdy jsme šli podél horské řeky a neustále přecházeli brodem z jedné strany na druhou, popřípadě šli souvisle v řece, jejíž teplota byla samozřejmě nižší než u nás v Polabí. Ráno totiž na březích byly i ledové škraloupy.

Na rozdíl od Himálaje v Nepálu je tato oblast ve srážkovém stínu a nepřichází sem tedy monzun. Vlivem toho je zde minimum zeleně a zdejší hory jsou zdánlivě pusté a suché. Zvláštní krásu však mají v barevnosti a podobě jednotlivých skalních útvarů a také zvláštností cest, které skrze ně vedou. Ty byly mnohdy velmi obtížné a hlavně exponované. Žasnul jsem, když jsem stoupal šikmo svahem po úzké stezce v suťovisku nad kaňonem, když stejnou cestou procházely koně s nákladem tří velkých pytlů na hřbetu a přitom by stačil jeden chybný krok, aby se okraj stezky utrhl a kůň i s nákladem zmizel v řece. Avšak to se nestalo a koně byly vždy v místě dalšího tábora dříve než my. Když jsme tam došli my, tak domorodci měli již svůj velký složitý stan postavený a koně se pásly. Tábor stál vždy v místě, kde byla voda. Většinou jsme vodu na pití brali z řeky, a tudíž bylo nutné ji dezinfikovat. K tomu jsme používali chlorové tablety, pouze jeden zastánce moderní techniky měl k tomu přístroj s UV zářením.

Čtrnáctý den jsme došli patřičně vyčerpáni do základního tábora ve výšce 5100 m pod horou Kang Yatse. Výstup na vrchol jsme zahájili druhý den ve 5 hodiny ráno. Nejdříve jsme stoupali po kamenné moréně za svitu čelovek až k hranici sněhu. Zde jsme si již za svítání připevnili mačky a dál vystupovali po sněhovém hřebeni vzhůru. Na ostrý skalnatý vrchol jsme dolezli už jednotlivě v 12 hodin. Počasí nám přálo, a tak jsme si užili bezvětří a polojasno ve výšce 6175 m. Ten kopec z nás vysál poslední síly. Druhý den jsme zabalili a šli dolů. Čekal nás však ještě přechod posledního pětitisícového sedla, které jsme přelezli hlemýždím tempem a sestoupili až do civilizace k silnici. Při návratu autem do Lehu jsme navštívili Hemis, který je největším klášterem oblasti.

Celkem jsme ušli více než 190 km a nastoupali v součtu přes 15 výškových kilometrů. Odváželi jsme si obrovské množství zážitků nejrůznějšího druhu, které se při takové extrémní akci vryjí do paměti obzvlášť hluboko. Musím jen potvrdit poznatek svých předchůdců, že ten, kdo prošel tento kouzelný kraj a potkal se se zdejšími lidmi, jak se to podařilo nám, ještě dlouho v sobě nosil hluboké dojmy, ba dokonce se i podíval na svůj život z jiného pohledu.