Letní sezóna v Dauphinských Alpách

autor: | Zář 23, 2008 | 2008-2009, Alpy, Kronika | 0 komentářů

V souvislosti s aktivitami členů horolezeckého oddílu M. Červinky a M.Křeny z Milovic přinášíme článek z výjezdu do Dauphinských Alp.

Pravidelně každý rok vyrážíme do Alp většinou však, do oblastí známých a z hlediska vzdálenosti dostupných jako např. Dolomity, Walliské Alpy, Mont Blanc atd. Proto jsme v letošním roce chtěli objevit méně známou horskou oblast ve Francii východně od Grenoblu – Masív Écrins v Dauphinských Alpách. Tyto hory můžeme s klidným svědomím nazvat západoevropským Kavkazem. Najdeme zde vysoké majestátní štíty sevřené ledovcovými krunýři, neobyčejně krásná zelená údolí, jezera i hučící řeky. Lze namítnout, že tím vším disponují i jiné alpské masívy. To možná ano, ale sotva kde jinde je na tak rozsáhlém území vše zcela podřízeno přírodě. Nejsou zde totiž žádná turistická či lyžařská střediska a vesnice, pouze pár horských chat a samot je obklopeno jinak zcela opuštěnou krajinou. Écrins je splněným snem každého milovníka hor a místem, které jednou pro vždy uhrane svou krásou. Geografické vymezení pohoří je poměrně snadné a zjednodušeně můžeme říct, že takřka z každé světové strany jej ohraničuje některá z významných alpských řek. Na východě a jihu je to Durance a Guisane, na západě Drac, na severu pak Romanche. Hlavní hřeben pohoří má tvar podkovy otevřené k západu. V této linii najdeme nejvyšší vrcholy (Barre des Écrins, La Meije), pouze několik málo vysokých vrcholů leží v bočních rozsochách (Mont Pelvoux, Sirac). Nejvyšší horou pohoří je Barre des Écrins (4102 m).

Vyrážíme ve středu 30.8. večer. Po dálnici přes Německo se dostáváme k Ženevskému jezeru a ze západu objíždíme skupinu Mt.Blancu až do Grenoblu. Odtud je to již jen několik desítek kilometrů do La Berarde, ke kterému musíme strmou a místy úzkou silnicí vystoupat až do nadmořské výšky 1711 m . Jsme rádi, že na místo dorážíme za světla, protože chybný manévr řidiče by vedl ke zřícení do hluboké skalní rokle.

Náš první cíl je Aiguille Dibona (3130 m). Svým vzezřením je to skutečná jehla, skalní útvar vyvolávající obdiv i úctu. Ráno v kempu balíme stan a od parkoviště Les Etages začínáme stoupat strmou pěšinou. Po 5 hodinách úmorného pochodu jsme u chaty Soreiller přímo pod jižní stěnou, kudy také vedou nejkrásnější výstupy. Jsme zde poměrně brzy a stihneme přelézt krátký výstup v boční stěně Dibony. Další den nemusíme vstávat příliš časně, protože nástup je několik minut od chaty. Začínáme lézt po 8 hodině cestou „Přímá jižní stěna“ (Fourastier a Madier – kl. 4b). Délka výstupu 3-5 hodin. Mirek se ujímá vedení a rychle postupujeme svižným tempem nejdříve koutem a později kompaktní stěnou. Lezení je krásné, po malých drobných chytech místy ale obtížné. V horní části jehly výstup přechází na JZ hranu, kde je také jedno místo VI-. Mirek se sune opatrně vzhůru. Najednou ztrácí rovnováhu a „putuje“ volným pádem několik metrů do visu lana. „V ruce mi zůstal chyt, tady už člověk nemůže věřit ničemu“ láteří Mirek. Nový pokus je už úspěšný a za hodinu stojíme na vrcholu. Žádná plošinka, pouze pár špičatých žulových balvanů, skoro není kde si stoupnout. Dáváme svačinu a spouštíme se severním hřebenem monumentální jehly do sedla. Ještě tentýž den večer sestupujeme k parkovišti do kempu.

Pondělí využíváme k odpočinku a trávíme volný čas v kempu La Bérarde. Tento kemp v nadmořské výšce 1711 m je nejvýše položená civilizovaná, ale velmi klidná oblast a středisko horolezectví a vysokohorské turistiky. Ochutnáváme místní pivo za „evropskou cenu“ s vysokohorskou přirážkou. Jaké je překvapení, když si objednávám na závěr malé pivo. Dostávám zázračnou tekutinu v miniaturní skleničce s objemem 2 dcl! Využíváme služeb stanice horské služby a informujeme se o vývoji počasí na další dny. Naštěstí výhled je dobrý.

Náš plán je ledovcová túra na Barre des Écrins – hlavní čtyřtisícový vrchol Dauphinských Alp. Normální přístup vede z východní strany od Ailefroide. Pro nás by to znamenalo objet celý hřeben, což by bylo den cesty navíc. Volíme poněkud neobvyklý ale rychlejší přístup ze západu přes ledovec de Bonne Pierre. S plnými batohy nacházíme na samém konci údolí krásný bivak s vybudovanou bariérou proti nepříznivému počasí. Vodu na vaření nabíráme v nedalekém horském plese pár desítek metrů od stanu. V celém údolí jsme naprosto sami a sledujeme zítřejší trasu výstupu, která vede přes strmý skalní úsek do sedla. Nadmořská výška našeho „Basecampu“ je 2946 m. Mirek má na starosti budíček v 5 hodin. Samozřejmě zaspáváme, ale i přesto se nám daří vyrazit kolem 6. hodiny ráno. Přes ledovec rychle nabíráme výšku a nastupujeme do skalních úseků kl. 3 – 4. Naštěstí velká část je jištěna kovovými lany, proto není nutné jištění lanem. Dostáváme se do sedla a připínáme si mačky. Čeká nás dlouhá část výstupu po ledovci. Částečně jsme aklimatizováni, ale pohybujeme se již ve výšce nad 3500 m. Počasí je krásné a naše družstvo postupuje ledovcovými scenériemi, kolem hrozících séraků, opatrně přes sněhové mosty zakrývající hluboké trhliny. Kolem 13.00 hodin vystupujeme na Dome de Neige s nadm. výškou 4015 m. Vychutnáváme výhledy na sousední vrcholy La Roche Faurio, La Meije a další. Pod námi jsou ledovce Noir a Blanc. Neradi se loučíme s horskými velikány národního parku Écrins a doufáme, že někdy příště zvolíme další z řady atraktivních horských výstupů v této krásné a civilizací nezasažené oblasti.

Autor: M. Křena