Na rozdíl od předešlých let jsme letos neměli ambice a vůli vyrazit do Alp nebo do vyšších hor. Volný čas jsme chtěli věnovat především pískovcovým terénům a já osobně jsem si chtěl konečně splnit svůj dávný sen přelezením Kouřové stěny na Daliborku. Začátek roku nezačal špatně prvním slaněním zač. května a to přelezením první sedmy “Cesta pro moly” na Komáří věž na Ostrově. Dalším počinem byl návrat do minulosti a přelezení mé první sedmy a to v Dubských skalách oblast Planý důl – Dobro a zlo, cesta – Křemenáčová. Cesta to byla krásná, ale k prvnímu kruhu to vyžadovalo prohrabat se skrz solivary s mechem a tudíž řádnou dávku odvahy. Traverz od prvního kruhu byla lahůdka a dál to šlo hladce. Konec jara byl ve znamení Suchých skal a z těch zajímavějších výstupů to byly Alabastrová stěna na Alabastrovou věž, Krikava a Karamora na Věž Milana Černého. Ve skaláku jsme začali také klasickými sedmičkovými výstupy: „Nedodělaná cesta“ na Lebku s velmi dobře zajištěným úsekem k prvnímu kruhu a Normálka na Oštěp. Speciálně Oštěp v nástupu do mírně převislé stěnky na předskalí stálo hodně přemýšlení. Ale po precizně založeném uzlíku a za morální podpory Čendy už to šlo samo. Na předskalí se dal mega uzel a druhý morálový úsek ke kruhu byl vyřešen. Tato cesta na Oštěp je typickou ukázkou technického výstupu. Ke druhému kruhu to šlo po malých chytech s technickým, jemným dolezem a závěrečný úsek s rajbasem na vrchol.
Komáří věž – Cesta pro moly VII 
Lebka – Nedodělaná cesta VII 
Oštěp – Normální cesta VII
Večer následovalo posezení v hospůdce u nádrže s harmonikou, ale tomu bohužel odpovídaly moje výkony druhý den. Byl jsem zkrátka rád, že jsem po Mirkovi přelezl Kalfeřtovu hranu na Blatník. Další výjezd začal Odpolední cestou VII na Jenofefu velmi dobře odjištěnou a dvěma „železy“. Velkou radost jsme si udělali nástupem na Egyptskou hranu VII na Sfingu. Jedná se o typickou, kompaktní a relativně členitou stěnku s jemným jištěním. Zvolili jsme klasickou střídavou metodu. K prvnímu kruhu jsem šel já a Mirek dobojoval do středu ke druhému kruhu. Poslední úsek jsem zvolil nakonec zprava a mírně vyklepaný jsem to nakonec dotáhl až na vrchol Sfingy. Připojil se k nám i Láďa Slavíček s jeho kamarádem Martinem. K tomuto výstupu jsme zopakovali i normálku na Kapelníka. Mirek úvod ke druhému kruhu a já přes třetí a čtvrtý na vrchol. Letní prázdniny skončili a pomalu se začal blížit konec sezóny. Bylo na čase začít s vážnějšími výstupy. Prvním počinem byla Normálka na List klas. VII B. Zde je morálový nástup do vzdušného, převislého traverzu s jištěním přes pár tkaniček v plytkých spárkách. Ale povedlo se a zbývalo vyřešit poměrně hustý vrcholový rajbas nad druhým kruhem. Tento úspěch nám dodal odvahy a na místo ochozené Porcalky jsme šli na Českou hranu VII B na Dračí zub opět společně s Vláďou Slavíčkem. Úvod není příliš zajímavý přes komín a dlouhý traverz přes polici k nástupu na JZ hranu. Pohled na kolmou linii hrany nebyl příliš povzbudivý. Morálu nám nepřidalo ani pád druholezce sousední dvojky v odlezu na Kauschkovu hranu. Poměrně těžce jsem se po několika pokusech dostal přes převis až k prvnímu kruhu a spoléhal jsem na morál Mirka. Ten naštěstí nezaváhal, nezaleknul se exponované kolmé hrany a dotáhnul to až ke třetímu kruhu. Já jsem nabral odvahu a začal jsem věřit, že by se nám to podařilo dotáhnout. Odlez od třetího kruhu nebyl nijak příjemný, ale hrozný byl úsek nad čtvrtým kruhem, kde to bylo neuvěřitelně ošlapané. Ale nakonec byl vrchol náš a byla z toho velká radost. Poslední test byla již zmiňovaná Kauschkova hrana VII, kde je nepříjemný úsek odlez od prvního kruhu, který není navíc příliš zajištěn. Opět jsem se ujal vedení a nakonec přešel morálový traverz. Odměnou byl výstup mimořádně členitou, exponovanou stěnou s obrovskými krachlemi s velmi dobrým jištěním. Jediným úskalím je délka úseku mezi kruhy. Dolez od hodin ke kruhu byl již souboj s tahem lana. Mirek celkem v pohodě vytáhnul dolez a mohli jsme přemýšlet o posledním cíli končící sezóny.
Sfinga – Egyptská hrana VII 
Dračí zub – Česká hrana VII B 
Dračí zub – Kauschkova hrana VII
Kouřovka jak se běžně nazývá Kouřová stěna (VII B) na Daliborku má dva základní rysy. Je to úžasná linie vzbuzující respekt všech kolemjdoucích a je to výstup kvůli kterému se musela zvedat tehdejší klasifikace. Joska Smítka nesmrtelná legenda „Skaláku“ vytyčil tuto cestu 5.9. 1942. V neděli 13.9. za ideálního jasného počasí vyrážíme zkusit štěstí. Mám novou kameru „Panasonic TM300“ a hodláme vše zdokumentovat ve full HD….(hl. kameraman Vláďa Slavíček). Tentokrát si beru i prsák ke zvýšení sebevědomí. Odhodlaně se pouštím do lezení, ale hned v úvodu je morálový nástup do spáry. Na polici si upravuji jištění. Jsou zde dvě starší smyčky, ale pro jistotu si zakládám svoje vlastní. Klasická spára se výše lepší, ale již nezakládám další uzel v převislé spáře ve vypuklině (vešel by se tam cca 6-7 uzel) a pouštím se do klíčového traverzu. Srovnávám nohy a chytám nevýrazný chyt vlevo. Sunu se přes levou ruku do stěny, přičemž na nohy není vůbec nic, prostě hladká stěna. Rovnám se a přes spoďáky postupuji dále doleva. Kruh ale stále není na dosah. Postupně rovnám nohy, další spoďák a jsem u kruhu. Mirek dolézá a jdu dál stavěním. Dosahuji spáru a zbavuji se prvních uzlů. Pokračuje úžasný úsek, kde se dá kombinovat sokol se spárovým lezením. Jistit se dá velmi dobře.
Daliborka – Kouřová stěna VIIB (před prvním kruhem) 
Daliborka – Kouřová stěna VIIB 
Daliborka – Kouřová stěna VIIB 
Daliborka – Kouřová stěna VIIB
Cvakám druhý kruh a Mirek opět dolézá. Nyní jde do čela. Trochu to dramatizuje, když mu přímo nade mnou ustřelí nohy, ale za chvíli mizí v obávaném spárokomínu. Ozývá se oddychování. Nakonec hlasité zvolání „Je to naše“. Dobírám Vláďu a pouštím se za Mirkem. Skutečně dolez jako všichni pravým bokem ven. Nakonec se točím vlevo, dolézám a slavnostně si potřásáme pravicí. Na vrcholu si užíváme výhledy na malebný Skalák a hodnotíme výstup i celou sezónu. Co dodat na závěr? Asi že skalák jistě nejsou Dolomity, Tatry nebo Alpy, ale dají se zde zažít úžasné lezecké zážitky s pohodovým posezením u piva.
