Po dlouhé době jedeme s Martinem do Alp letos sami. Nikdo se nepřipojil. Martin aktivně vybral oblast Mischabel, přičemž původní cíl byl hřeben Rochefort, ale sami dva jsme do toho jít nechtěli. 1.8.2009 vyrážíme opět klasickou cestou přes SRN na západ až k Rýnu a potom dolů na jih do Švýcarska. Jelo se hezky až na to vedro. Přespali jsme až ve Valisu v kempu. Zatím bylo hezky, ale my jsme se báli změny počasí. Skutečně druhý den ráno, když jsme dojeli do Saas Fee, tak začalo pršet a my zůstali sedět v autě a rozvažovali co dál. Chata je vidět přímo z auta, akorát že člověk musí pořádně zaklonit hlavu. Výškový rozdíl je strašných 1800 m. Když už jsme to málem vzdali a v duchu již připravovali bivak v autě, tak se to začalo trhat. Po 13.h jsme tedy šli na lanovku, abychom si rozdíl zkrátili na 1000 m. Dále už to bylo jen po svých. Zpočátku to byla příjemná pěšina v serpentýnách vzhůru. Pak se počasí trochu opět zkazilo, ale ještě to šlo. Potom se však objevily lana a žebříky. Martinovi už jsem nestačil, překvapila mne ta obtížnost. Sice jsem tu před více než 20 lety byl, ale úplně jsem na takovéto problémy zapomněl. Přesto máme čas dobrý – z lanovky jsme to udělali za 4 hodiny. Další nepříjemné překvapení je ta hrozná zima venku (4°C a 85% vlhkosti), ale i uvnitř chaty, kde sice hořela kamna, ale teplo bylo tak do 1 metru od kamen. Vyspali jsme se dost, protože počasí se nijak nelepšilo. Dnes jsme stejně plánovali pouze aklimatizační tůru na Ulrichshorn (3925 m). I když se počasí nelepší, tak nakonec vycházíme v 11 hodin. Cestou vzhůru se sněžení zahušťuje a začíná foukat. Nakonec to otáčíme 100 metrů pod Windjochem.
Ranní pohled do stěny Lenzspitze a Nadelhorn
Dnes již na chatu přišlo více lidí. Původně jsme chtěli jít hřeben Hochberghorn, Stecknadelhorn, Nadelhorn. Nakonec však ustupujeme a píšeme do knihy to co všichni ostatní – Nadelhorn. Šli jsme spát už ve 20 h. V noci jsme se oba několikrát budili a k ránu jsem už snad nespal vůbec. Chatař vyhlásil budíček pro všechny ve 4 h. byl sice takový zvláštní, ale dal nám zdarma ráno horkou vodu, my si udělali rozpustný čaj, nacpali do sebe s nechutí dvě sladké tyčinky a v 5 hodin vyrazili nahoru.Opět zažíváme to krásné probouzení dne vysoko v horách. Fouká sice dost vítr, ale je jasno. Překonáváme bod našeho včerejšího obratu a za chvíli jsme již ve Windjoch 3850 m. Zde začíná táhlý přímý hřeben až na vrchol. Jde se nám dobře, máme lepší tempo než ostatní. Začínám cítit počínající omrzání prstů u nohou. Poslední skalní úsek je docela snadný, na vrcholu (4.327 m) jsme v 9 hodin.
Na hřeben Stecklnadelhornu skutečně nikdo nešel. Odtud jsme konečně oba poprvé viděli Matterhorn v plné kráse. Také je možno si prohlédnout normálku na Dom. Teď nás čekala jen cesta dolů, která nebyla zase kvůli jištěným úsekům tak pohodlná. Nakonec se však podařilo těch 2500 výškových metrů sestoupit a přejeli jsme zpět do našeho kempu. Původně jsme měli v plánu jet na Kaiser, ale protože jsme byli již tak blízko, rozhodli jsme se zkusit to na Dent du Geant. Ani brácha po telefonu ani informace v Sionu nám nedokázala říci, odkud je lepší na to jít.Dojeli jsme tedy do Chamonix a a hledali místo na zaparkování u lanovky. V Šamonicích jsem byl poprvé, ale takový příšerný mumraj jsem v horském městě ještě nezažil. I z těchto důvodů jsme se rozhodli odjet na druhou stranu do Itálie. V Courmayer to byla pohoda a klid včetně parkování zdarma přímo u lanovky. Chata Torino je plná, a tak musíme přespat tady dole.
První lanovkou jedeme nahoru a v 8.30 vyrážíme od chaty směr Dent du Geant. Zpočátku to vypadá, že budeme u nástupu za chvíli po sněhu. Najednou se však do cesty skalní hřeben a to byl takový kamenlom, že dokonce jsme zvažovali to otočit. Zastihlo nás to nepřipravené a psychicky nás to úplně odrovnalo. V sedle mezi Dent a hřebenem Rochefort jsme až ve 12.30. Nechce se nám už jít do ničeho, hřeben je už měkký a na Dent už nemáme morál. Zklamáni to tedy otáčíme a začínáme sestupovat. Dolů už to jde lépe, je znát, že už jsme si zvykli. Lanovkou sjíždíme k autu a přebalujeme na cestu domů.. Takže letos jsme toho moc nevylezli, ale poznali jsme alespoň zase nové terény. Snad tedy někdy příště.
