Nepál – Langtang trek

autor: | Dub 5, 2010 | 2010-2011, Kronika, Velehory | 0 komentářů

Duben 2010

Z Káthmándú (asi 1360m) jsem chtěl vyrazit co nejdřív, protože to je vážně smradlavá díra. Vyrazil proto hned po absolvování prvních střevních potížích (jak tělo dovolilo) společně s najatým průvodcem jménem Bishnu autobusem do vesnice Sundarijal, což je předměstí Káthmándú. Odtud cesta stoupá stále vzhůru po schodech kolem políček a domečků přes dvorky, kde jsou slepice a kozičky. Přes Národní park Shivapuri lesem rozkvetlých stromových rododendronů. Za tři dny cesty do Tharepati, jsme s Bishnu potkali jen asi 4 turisty. Tady se pěšina už napojuje na turisticky frekventovanější trasu, tak potkávám asi 30 lidí denně. Všichni chodí opačným směrem, protože je to prý poněkud lehčí. Místní obyvatelé jsou velice přátelští a milí.

Obvykle je možnost koupit balenou vodu, nebo si dát polévku (Yumi Yum), či rýži na mnoho způsobů. Skoro všude mají i brambory či zeleninu. O maso člověk moc nezavadí, zato čaje jsem si užil docela dost. Místní lidé pijí občas domácí pálenku Roxy – tipuji to tak na 20% alkohol čiré barvy vyráběný asi z rýže. Raději jsem se neptal. 🙂 Pivo je tu k dostání také – lahev 0,6l.

Dva dny cesty před sedlem Gosaikund mě dohonil jeden nosič jménem Dorje a nabídl se, že mi ponese můj asi 15ti kilový batoh za v přepočtu 170,-Kč/den, což tady zhruba odpovídá ceně jednoho lahváče. Vůbec jsem neváhal, protože mě čekalo asi 1500 výškových metrů stoupání. On byl taky spokojen, protože se tudy vracel domů, a tak si mohl ještě něco přivydělat. Říkal, že můj batoh je pro něj dost lehký (je zvyklý na 30-40Kg), a tak si to spolu s mým průvodcem do kopce jen tak vykračují a já jim sotva v té výšce stačím. Přestože si nesu jen malinký foťáček, nadmořská výška přes 3.000m mi už dává zabrat a já musím škemrat, ať na mě občas počkají.

Po pěti dnech treku jsem v sedle Laurebina 4.610m. Leží tu všude sníh a já jsem fakt rád, že už nikam vzhůru nemusím. Na vyšší kopečky bych musel mít delší čas na aklimatizaci.

Spíme u jezera Gosaikund a já mám v plánu ráno vyrazit na přilehlý kopeček Surya Peak, ale v noci kašlu a moc nespím, protože začalo sněžit a každou chvíli se z plechové střechy s rachotem sesune sníh. Ráno je všude bílo a je jasné, že se na kopeček škrábat nebudu. Pokračujeme přes Laurebinu, kde je nádherný výhled na Langtang a Manaslu s Anapurnou. Pak pokračujeme do Sing Gompy, kde zůstáváme na nocleh a já propouštím Dorje. Další den scházíme do Thulo Syabru. Cesta vede lesem vysokých stromů a rododendronů. Jedině na tomhle jediném místě na světě se vyskytuje Panda červená, ale je to plachá šelmička, kterou nemám šanci zahlédnout.

Z Thulo Syabru scházíme až k řece Langtang Khola a pak podél jejího toku vzhůru proti proudu až do nádherné vesničky Kyanjin Gompa 3730m.

V rámci odpočinkového dne jsem s Bishnu vyrazil na blízkou „skoro pětitisícovku“ Tsergo Ri. Protože je to blízko a já jsem po včerejším treku fakt utahanej, vyrážím docela pozdě. Cestička je vyšlapaná, tak se jde dobře, ale kazí se počasí. Začíná foukat vítr a k tomu se přidává mlha. Bishnu se vymlouvá, že ho bolí hlava a že na mě asi ve 4.600m počká. Stoupám ještě nějakou dobu, ale protože není nic vidět, otáčím to ve 4.700m a vracím se do Kyanjin Gompy. Další pokus jsem nezkoušel a následující den vyrazil zpátky po stejné cestě, kterou jsem do téhle krásné vesničky přišel. Po dvou dnech jsem dorazil do Syabru Besi, odkud jsem další den odcestoval autobusem zpátky do Kathmandu. Jízda autobusem po velice úzké nezpevněné cestě, kde nalevo je skála a napravo hluboko nic, byla opravdu snad nejhorším zážitkem v mém životě. Řidič se snažil nahnat hodinové zdržení kvůli uvízlému náklaďáku v protisměru v místě, kde se nešlo vyhnout), až se s roztříštilo za jízdy zadní okno. Střepy se pak vysypaly na ty brambory a cement a všechny další věci na podlaze autobusu. Já jsem na sedačce občas vyskakoval metr vysoko, prostě taková veselá jízda.

V Káthmandu jsem se zase moc nezdržel a vydal se sám na výlet do vesnice Nagarkot, ležící asi 40km východně od Káthmándú, odkud je prý za svítání vidět celý Himálajský hřeben, včetně Mt. Everestu. Bohužel znečištění vzduchu mi tenhle pohled nedopřálo. Dohlednost byla asi 5km, a tak jsem se vydal přes Káthmándů ještě do města Bhaktapur, které je chráněno UNESCO. Jeho centrum je plné chrámů a tenhle výlet určitě stál za to.

Celkem jsem v Nepálu strávil 19 dní a ihned bych se tam vrátil. Je to země krásných hor a řek, ale i špíny, prachu a veliké chudoby místních úžasných lidí. Být úplně sám v této zemi je opravdu velmi naplňující.