NEČEKANÝ PRVOVÝSTUP
Původně jsem chtěl vylézt svoji další šestitisícovku, ale nakonec to dopadlo úplně jinak. Se synem Martinem jsme si pro rok 2017 vybrali expedici na Štít Korženěvského a Pamíroalaj v Kyrgyzstánu. Zde měla být šance vystoupit v druhé části akce dokonce na dvě šestitisícovky, a to výše zmíněný Štít Korženěvského (6.005 m) a Štít Beleckého (6.050 m), které patří do hřebene vedoucího k Piku Lenina. Pro tuto oblast byla základna už tradičně v Oši. Odtud jsme vyrazili nejdříve do doliny Gezart a po krátké přestávce na základně pak pod šestitisícovky dolinou podél řeky At Džajloo . Nakonec se však ukázalo, že vyvrcholením byla už ta první polovina expedice.
Mapa oblasti
Z Oše jsme vjeli asi v 9 hodin ráno dvěma minibusy nabaleni na týden pobytu v horách. Cesta trvala asi 4 hodiny a v závěru vedla zajímavými soutěskami v údolí řeky Gezart. Brod překonalo jen jedno naše auto, ale i to dojelo jen asi o 4 kilometry dál a odtud jsme již museli jít všichni pěšky. Cesta vedla pomalu stoupající malebnou dolinou. Zpočátku jsme míjeli osamělá sídla domorodců, později už jsme byli v dolině úplně sami. Přibližně po šesti hodinách pochodu jsme našli vhodné místo k táboru. Stanovat na měkké trávě u potoka se vždy nepoštěstí. Je to zatím ale jen ve výšce asi 3.100 m, takže to není zase nic tak mimořádného. Druhý den opět balíme a vyrážíme dále podle řeky až pod ledovec, který se také jmenuje Gezart rovněž jako nejvyšší vrchol tohoto regionu s výškou 4935 m, který je součástí hřebene Kičik Alaj (v místním jazyce Malý Alaj). Tady opět na trávě ve výšce 3430 m pod čelní morénou ledovce stavíme náš základní tábor. Po chvíli přichází pastevec, který si chce popovídat, protože letos zde ještě žádný návštěvník nebyl, přestože je už červenec. Nemáme však na to tolik času, protože chceme ještě nastoupat nějaké metry pro aklimatizaci. Všichni k tomu volíme cestu dál postupně vzhůru po moréně podél ledovce. S Martinem dojdeme až do výšky 3900 m, a protože se začíná kazit počasí, tak to otáčíme zpět. Jedině Vašek zvolil zcela jiný směr a vystoupal svahem přímo nad táborem směrem k výraznému štítu s velkým ledovým žlabem spadajícím ze sedla mezi jeho dvěma vrcholy.
Večer hodnotíme výsledky našich průzkumů a plánujeme zítřejší výstupy. Na ledovci Gezart jsme neshledali žádné záludnosti. Hlavní plán je po ledovci vystoupat až pod Pik Gezart, na který vede normálka ze sedla. To však je celé choďák, a proto Michal vyhledal, že výstup stěnou by byl prvovýstupem. Byla by to ledovcová cesta se sklonem do 45°. Sem se chystají všichni až na dva z nás. Jedním je Martin, který zítřejší výstup vynechává z důvodu nachlazení. Druhým je Vašek, který sem přijel s jasným cílem – pokusit se o zdolání nějakého panenského vrcholu. Z průzkumu se vrátil nadšený s mnoha fotografiemi možné výstupové trasy na vytipovaný a zatím bezejmenný štít nad táborem a po diskuzi s Michalem nad pořízenými fotografiemi si potvrzují, že by to mělo jít vylézt. Hledá někoho, kdo by do toho šel zítra s ním. Cesta by vedla plochým prudkým žlabem do sedla a odtud po hřebeni na vrchol. Ten je podle databáze American Alpine Club dosud nevylezený. Nikomu se jít do neznáma moc nechce, a tak po kratším uvažování se rozhoduji jít s ním já.
Moc jsem se nevyspal. Nikoli však z důvodu výšky, ale spíše kvůli měnícímu se plánu a nejistoty z neznámého a neprostoupeného terénu. Velká skupina na Gezart odchází ve 4 hodiny a my dva startujeme v 5 hodin. Hned od stanů jdeme poměrně prudce po kamenitém svahu vzhůru. Po hodině odkládáme čelovky. Po kamení rychle byť nepohodlně nabíráme výšku. Užíváme si východ slunce i tepla, jež přináší. Přibližně po 2 hodinách se dostáváme pod ledovec a musíme do maček, abychom se dostali přes zamrzlý odtok z ledovce. Dále stoupáme po sněhových jazycích a po úbočí ledovce, kde to jde lépe než po suti a nestabilních kamenech. Náhoda nás na Korly Too svedla do dvojice, přičemž se vlastně vůbec neznáme. Vašek je o dost mladší a taky rychlejší . Oba máme s sebou videokameru, a tak poprvé budu mít šanci sestříhat záznam z výstupu ze dvou zdrojů. Stále se díváme na blížící se hřeben a hodnotíme naše šance. S tím, jak se mění úhel našeho pohledu, tak se mění také hodnocení našich šancí na dosažení vrcholu. Alespoň pro mě se to dvakrát změnilo z optimismu na pesimismus. Nenechám se však úvahami odradit a pokračuji za Vaškem vzhůru. Po vystoupání první ledovcové části pokračujeme podle plánu žlabem plným velkých a dost nestabilních kamenných bloků. Vyhýbáme se tak nutnosti překonat dost příkrý ledovcový úsek a hlavně je to zkratka. Do sedla, které leží ve výšce 4400 m, přicházíme v 10 hodin a rozbalujeme malou svačinu. Odtud je už vidět celý hřeben, ten se odtud však zdá ve vrcholové partii příliš prudký. Čaj a energetické tyčinky však dodávají odhodlání. Čeká nás cesta přes ledovcové pole. Vašek se nejprve nechce navázat , protože žádné trhliny nejsou vidět, ale nakonec naše krátké dvacetimetrové lano připojíme k sedákům a vyrážíme vzhůru. Žádnou trhlinu však naštěstí po cestě nepotkáváme. Zpočátku děláme pauzy po 30 krocích a později na moji žádost po dvaceti. Přitom se vzájemně natáčíme a fotíme. V hřebeni se nacházejí tři skalní útvary, které jsou tak na dvě až tři délky našeho lana s postupovým jištěním. Původně jsme vůbec tuto lezeckou variantu neměli v plánu a cestu jsme chtěli vést zprava kolem těchto skal po firnovém svahu, ale právě při pokusu obejít tyto skalní úseky jsme zjistili, že sklon svahu je tu příliš prudký a ještě k tomu přechází ve vodní led, takže s jedním cepínem a v podstatě bez možnosti jištění by to bylo zbytečné riziko. Měli jsme totiž jen jeden ledovcový šroub pro případ nouze, a tak jsme se rozhodli držet se hřebene i přes ty skály. Obtížnost skalních úseků vyhodnocujeme přibližně II – III UIAA. Nejprudší sněhová partie je mezi druhou a třetí skálou se sklonem přes 45°. Sníh má však ideální konzistenci, což se ukazuje jako klíčový faktor celého výstupu. Pokud by tu bylo více ledu anebo naopak hodně sněhu, šance na dosažení vrcholu by se značně snížily. Tady už začínáme věřit tomu, že to dolezeme. V dálce si ale všímáme blížící se bouřky a začínáme se obávat, zda nebudeme muset přerušit výstup kvůli počasí. Ta zasáhla náš základní tábor, jak jsme se později dozvěděli, ale nás naštěstí minula. Za třetí skálou nás čeká několik metrů dlouhá, ale zato nejstrmější část celého výstupu. Tato část přechází v ostrý hřeben. Než se však dostaneme na tento hřeben, cítíme přes hroty maček, že firnová vrstva značně zeslábla a posledních pár kroků lezeme skoro po ledu. V tomto místě je hodně exponovaný úsek. Teď už se konečně hřeben začíná pokládat a přechází do ostrého, téměř vodorovného úseku dlouhého asi 30 metrů. Poslední kroky už vedou ke snadnému skalnatému vrcholu. Naměřili jsme zde výšku 4912 metrů a pohledem na jihovýchod se ujišťujeme, že ten druhý vrchol našeho kopce je naštěstí nižší. Je 13 hodin, bezvětří a po osmihodinovém výstupu si užíváme radost z vrcholu. Společně se dotýkáme nejvyššího místa, kterým je ostrý kamenný hrot a vše dokumentujeme na kameru. Cestou ani tady nahoře jsme nenašli žádnou stopu po nějakých předchůdcích, takže snad jsme zde opravdu první. Vychutnáváme tenhle krásný pocit a vzájemně si děkujeme, že jsme do toho šli. Počasí je však stále nejisté, a tak rychle během focení stavíme malou kamennou pyramidu a připravujeme sestup.
Už jsem si zvykl na tu velkou expozici, o to více se však snažím při sestupu soustředit. Přesto mně na vrcholovém hřebeni v jednom kroku uklouzne noha, avšak bez vážnějších následků. K první skále se dostanu bez problémů a zakládám zde slanění přes skalní hrot. Po sněhu to jde samozřejmě rychleji než nahoru. Druhou skálu ze smyčky slaňujeme také a jdeme dále dolů. Dvacetimetrové lano bylo skutečně nadoraz. Poletující vločky s kapkami deště nás pohánějí ke třetí skále, kde opět zanecháváme smyčku. Odtud je to už do sedla snadná cesta. Tam jsme o půl třetí a shazujeme ze sebe úvazky. Pohledem zpět sledujeme naše stopy k vrcholu a konečně v klidu si sdělujeme dojmy. Počasí se naštěstí zlepšuje, a tak nemusíme dolů spěchat. Do tábora dorazíme až o půl sedmé sice unavení, ale šťastní a plní dojmů z „našeho prvovýstupu“.
První skupina dorazila už v 16 hodin. Stěnu na Gezart vzdali, protože by to bylo moc dlouhé, a tak šli normálku. Druhý den byl pro většinu odpočinkový, pouze Kamil s Martinem se rozhodli jít do protilehlého údolí a podařilo se jim dojít až na skalnatý vrchol vysoký 4324 m, který pojmenovali Pik Kamar. Ještě ten den náš tábor s úžasným panoramatem balíme a vydáváme se dolů. Večer v dalším táboře přicházejí místní posilněni vodkou a nabízejí skopové a zeleninu. Dovídáme se od nich, že „našemu“ vrcholu říkají Korly Too v místním jazyce Sněhová hora. Tento název ponecháváme proto i při oficiální registraci prvovýstupu. Další den dokončujeme sestup k brodu, kde nás po chvíli nejistoty a čekání vyzvedávají naše dodávky a řidič nám na uvítanou rozřezává meloun. Večer už vegetíme na základně v Oši a užíváme si tam bohatou večeři.
Po přebalení jsme hned následující den znovu nastoupili do aut a vyrazili po silnici směřující až do blízkosti hraničního přechodu do Tadžikistánu. Překročení hranic a s tím spojená byrokracie jsou docela zážitkem. Nezaplatíš – tak si počkáš. Vystoupili jsme v místě, kde se od cesty začíná odklánět dolina At Džajloo. Po přebrodění řeky se vydáme dolinou k našim šestitisícovkám. Avšak zastavuje nás další řeka, teď odpoledne již nepřekonatelná. Ráno se to však daří a pokračujeme dále. Bohužel další brod nás rozděluje na dvě poloviny. První skupina to zkouší jít dál po moréně směrem k Piku Korženěvského, ale to se nedaří. Nakonec odbočují obě skupiny do vedlejší doliny vpravo, kde stavíme další tábor, každý na své straně řeky. Druhý den se spojujeme a vystupujeme na ledovec, ale je z toho nakonec jen průzkumná výprava. Na vlastní kůži si ověřujeme, že pod rozmoklým sněhem se skrývají velké trhliny a nikomu se do toho moc nechce. Zdejší vrcholy jsou obtížnější a časově na tom také nejsme nejlépe. Takže z toho nic nebylo a padá rozhodnutí se vrátit. Další den ráno to tedy balíme a začínáme se dolinou vracet zpátky. Pod morénou zakládáme tábor a ještě ten den zkoušíme vylézt na vrchol v protilehlém hřebeni. V nejistém počasí dojdeme do sedla vysokého 4400 m. Vrchol však má asi 4800 a hřeben je zledovatělý a je na něj již pozdě. Takže i tady to otáčíme a jdeme již definitivně dolů.
Obě navštívené oblasti byly zajímavé a velmi pěkné. Zažili jsme výhody i nevýhody málo navštěvovaného terénu. My s Vaškem se vracíme domů ohromně spokojení s nečekaným prvovýstupem v kapse.
Josef Křena, Václav Štětina 29.12.2017
Článek o našich výstupech na stránkách americanalpineclub.com zde