Walliské Alpy

autor: | Zář 1, 2002 | 2002-2003, Alpy, Kronika | 0 komentářů

Každý trávíme zasloužené dny letní dovolené po svém: někdo se opaluje u vody, jiný preferuje cykloturistiku, někdo naopak obětuje odpočinek práci na zahrádce či zvelebování svého domu nebo bytu. Michal Křena z pražského ABB si však ideálně prožitou dovolenou představuje zcela jinak.

Zatímco my, obyčejní smrtelníci si v létě užíváme sluníčka, Michal putuje do království věčného sněhu a ledu mezi horskými velikány… Když říkáme velikány, máme tím na mysli skutečné velehory, protože Michal Křena již mnohokrát opustil oblast nejen Českých ale i Evropských hor. Michal má na svém horolezeckém kontě již několik pokořených šestitisícovek (tak říkají horolezci horám jejichž vrchol leží výše než 6000 m nad mořem). Navštívil například pohoří Pamír nebo vysokohorský Nepál. Kromě asijských velehor si však velmi oblíbil Alpy. Doplňuje to faktem, že Alpy jsou kolébkou horolezectví. I když alpské vrcholy se svou nadmořskou výškou nemohou měřit s pamírskými velikány, není prý dosažená nadmořská výška pro horolezce tím nejdůležitějším kritériem. Teoreticky je totiž možné, například ve zmíněném Nepálu, dosáhnout nadmořské výšky třeba i 6000 m, a to pouze náročnějším turistickým výstupem. Naproti tomu mnohý alpský vrchol, který nikdy nepřevyšuje 5000 m nad mořem, dá i trénovanému sportovci zabrat a je možné jej zdolat jen speciálními horolezeckými technikami a s patřičným vybavením. Často se to podaří několika různými trasami, které se odlišují svou obtížností. Horolezci totiž hory klasifikují (podobně jako vodáci řeky) podle toho, jak náročné je jejich zdolání. Jednotlivé cesty se liší např. podle strmosti skály, zda je skála pokryta sněhem či ledem, zda se podařilo vystoupat na vrchol v zimním nebo v letním období. Stává se totiž, že některá hora je v létě běžně turisticky přístupná, zatímco v zimě ji zleze jen zkušený a sportovně zdatný horolezec.

Obergabelhorn — 4063 m, severozápadní hřeben, led 50°, skála III-IV, převýšení 1300 m

A k těm je možné Michala Křenu určitě počítat. Svémukoníčku se věnuje více než 15 let, od dob, kdy se stal členem horolezeckého oddílu v Lysé nad Labem. K horám jej tehdy přivedl bratr a své první dovednosti sbíral Michal na českých pískovcových skalách. Teprve počátkem 90. let začal spolu s oddílovými kolegy jezdit do skutečných velehor, nacházejících se ve státech bývalého Sovětského svazu.„Tehdy tam bylo vše neuvěřitelně levné a příroda téměř nedotčená civilizací“, vzpomíná Michal Křena na své začátky a pokračuje: „bohužel dnes jsou tato místa ohrožena různými ozbrojenými konflikty.“ Současně s asijskými velehorami začal Michal navštěvovat i Alpy. Od doby, kdy tam byl poprvé, nikdy nevynechal (kromě několika málo let, kdy stavěl rodinný domek) příležitost alespoň jedenkrát za rok navštívit Alpy. Oblíbil si oblast Walliských Alp, které leží na území Švýcarska.Pro horolezce je toto místo přitažlivé zejména vysokou koncentrací čtyřtisícovek na poměrně malé ploše. Leží zde i nejznámější hora starého kontinentu — Matterhorn (4478 m n.m.). Matterhorn ale nebyl o letošní dovolené Michalovým cílem, neboť jednak prý není v létě pro sportovní horolezce atraktivní, a jednak jej Michal pokořil již v roce 1993 (pochopitelně v zimě). Letos se Michal Křena rozhodl dobýt jiný z valisských vrcholů pojmenovaný Obergabelhorn. Vyhlédl si jej již před lety spolu se svým stejně zkušeným oddílovým kolegou a kamarádem Vladimírem Slavíčkem. Volba vhodného, výkonostně i zkušenostmi odpovídajícího, partnera je při horolezeckém sportu nesmírně důležitá. Stejně tak záleží na výběru vhodného cíle. Zde musíte umět reálně odhadnout své možnosti.

Jak se nám Michal Křena svěřil, při výběru vhodné hory ale nehraje roli pouze samotné sportovní hledisko, ale existují i měřítka estetická: „Obergabelhorn byl pro nás nejen sportovní výzvou, ale lákal nás i svým tvarem. Hora je totiž působivou dominantou a na pohled vzdáleně tvarem připomíná pyramidu,“ nechává Michal nahlédnout do svého horolezeckého uvažování. Do velehor ovšem není možné vyrazit jako na nedělní výlet. Na Obergabelhorn se Michal spolu s kolegou připravoval již počátkem roku. „V únoru jsme vyrazili na 5denní soustředění do Vysokých Tater,“ vzpomíná Michal Křena a pokračuje: „protože Tatry nedosahují takových nadmořských výšek jako Alpy a nemají prakticky žádné vrcholy celoročně pokryté sněhem, je nutné trénovat alpské podmínky dokud ještě leží v Tatrách sníh. Ani potom však nejsou podmínky plně srovnatelné. Řekl bych, že Alpy jsou i v létě náročnější než zimní Tatry.“ Michal v Tatrách dobyl hned několik vrcholů, mezi nimi i takové s pohádkovými jmény jako Dračí hřeben nebo Satan. Tato příprava se mu v Alpách velmi dobře zúročila. Výstup na Ober-gabelhorn byl ve skutečnosti o něco náročnější, než si oba kamarádi původně představovali. Jednoho červencového pondělí konečně Michal s Vladimírem odstavili svůj automobil na parkovišti švýcarského zimního střediska Zinal (1675 m n. m.). Odtud oba přátelé bez prodlení vyrazili pěšky na horskou chatu Cabane du Grand Mountet (2886 m n. m.). Museli pospíchat, na odpočinek nebyl čas. K návštěvě hor si totiž vyhradili jeden týden a podle původní meteoro-logické předpovědi jim mělo počasí vhodné pro výstup vydržet pouze v pondělí a úterý. A příznivé počasí, jak známo, je tím nejdůležitějším faktorem pro vysokohorský výstup. Oba sportovci se proto bez otálení vydali na 8km trasu s převýšením přes 1200 m a navíc s 18kg nákladem. Již tato část je první zkouška fyzické odolnosti pro další výstupy. Podobný výstup je pro trénovaného Michala téměř hračkou, a tak se po 8 hodinách náročného pochodu octli na horské chatě. Ihned se začali chystat na zítřejší výstup. Bylo nutné připravit jídlo, uvařit čaj na ráno, sbalit potřebné náčiní. Horolezci v Alpách jsou nuceni vstávat velmi brzy. Leze se většinou tzv. alpským stylem, kdy se nepoužívají stany a výstup trvá pouze jeden den. Přitom je nutné se vrátit do bezpečí horské chaty do cca 14 hodin, než začíná měknout sníh. Poté je již velmi nebezpečné pohybovat se po ledovcových svazích z důvodu padajících kamenů a lavin. To se ostatně skutečně později ukázalo jako opodstatněné.Protože vystoupit na Obergabelhorn znamená zdolat i poměrně značné převýšení (cca 1300 m,přičemž ledovcové pole má sklon místy až 50 stup-ňů), budíček si naši horolezci stanovili na 3 hodinu ranní a již ve 4 hodiny byli na cestě k vrcholu. Výstup jim dával pořádně zabrat, dokonce se začali oproti časovému plánu postupně opožďovat. Zejména s rostoucí nadmořskou výškou se stávala trasa stále náročnější a postup vpřed se zpomaloval. Běžné totiž je, že před výstupem nad 4000 m učiní horolezci několik snadnějších výstupů, aby se aklimatizovali a zvykli si na řidší vzduch s menším množstvím kyslíku. Na to však Michal s Vladimírem neměli čas, protože jim v důsledku nepříznivé předpovědi počasí na zdolání Obergabelhornu zbýval pouze jediný den.

Navzdory nepříznivým okolnostem oba přátelé krátce po 14. hodině dosáhli svého cíle. To však zdaleka nebyl konec. I když horolezci vystoupí na vrchol, stále ještě nemají vyhráno. Čeká je totiž ještě cesta zpět. A ta je stejně nebezpečná jako cesta vzhůru. Také Michal se svým kolegou zažili při sestupu krušné momenty, když ztratili svou původní stopu a zabloudili na ledovci v polovině stěny. Museli se v tu chvíli rychle rozhodnout co dál. Volba padla na kratší cestu s mnohem prudším klesáním. Ta byla sice dosti nebezpečná, ale v danou chvíli šlo o menší zlo než hledat původní cestu, a tím riskovat pozdní návrat se všemi důsledky.Zabloudit v horách patří vůbec mezi největší rizika. Spousta lidí již tímto způsobem v horách zahynula. Nyní, když se podíváte na náčrt Michalovy cesty, zdá se být velmi snadné se na trase zorientovat. Ale ve skutečnosti, uprostřed členité stěny, vše vypadá zcela jinak. Naprostou nutností je detailní znalost popisu celého výstupu. Obvyklým zdrojem těchto informací jsou velmi podrobné specializované knižní průvodce, kde je každý výstup do nejmenšího detailu popsán. Právě zpoždění při sestupu způsobilo vážný problém. Do severozápadní stěny se odpoledne začalo opírat slunce. Poslední část sestupu protínala ledovcovou stěnu pokrytou balvany a různými kameny. Ty se v jednu chvíli uvolnily a začaly nekontrolovaně prolétávat nad hlavami obou horolezců.

Přes všechna úskalí se Michalovu týmu podařilo šťastně dorazit nazpět do horské chaty. Navečer se dokonce počasí umoudřilo a avizovaná změna k horšímu se nekonala. Proto se oba přátelé vydali ještě ve čtvrtek do okolí a vystoupily i na Trifthorn (3728 m n. m.), který měl být původně jejich aklimatizačním cílem.  Nyní po zdolání Obergabelhornu to byl pro oba jen příjemný turistický výlet, který si oba přátelé rádi vychutnávali a pořídili během něj spoustu fotografií. Když nám Michal Křena líčil, byť bez jakýchkoli přehnaných emocí svou poslední výpravu, vůbec jsme nepochybovali, že jde o náročný sport. Laik si těžko dovede představit co vše horolezci i při zdánlivě všedním výstupu zažívají. Logicky se tak vnucuje otázka, zda má člověk v horách strach, vždyť nebezpečí číhá téměř všude. Michal Křena o strachu říká:

„Kdo nemá k horám přiměřený respekt nemá zde co pohledávat. Já se s pocitem strachu umím vyrovnat, ale spíše mě trápí obavy mých blízkých o mou osobu. Zvláště maminka si vytrpěla své, když jsme v roce 1990 pobývali s naším oddílem v Pamíru. Tehdy tam byla shodou okolností další česká skupina (na letišti jsme se náhodou potkali) a bohužel je zavalila lavina. Někteří dokonce zahynuli. Zprávu o neštěstí odvysílala i česká média. Maminka měla oprávněné obavy, že naší výpravu postihlo neštěstí. Bohužel než dorazil z Asie do tehdejšího Československa vysvětlující telegram, uplynul celý týden. Maminka mi ty prožité chvíle hrůzy dodnes nemůže zapomenout“

Ale Michal si obavy příliš nepřipouští a již dnes plánuje, jak pokoří Dent Blanche (bílý zub), což je 4356 m vysoká hora v oblasti Valliských Alp. Cesta bude o to snazší, že Michal tuto oblast již důvěrně zná a opět se bude spoléhat na zkušeného oddílového kolegu Vladimíra Slavíčka. Plány mu prý může překazit jen vlastní manželka, která v poslední době nebezpečně často hovoří o krásách letní rodinné dovolené na mořské pláži.

Foto z archivu M.Křeny