Opravdová hora je víc než pouhý kus do výše se tyčící země. Své zvláštní geologické rysy (např. silně zvrásněné či rozlámané horniny, staré vulkanické uloženiny nebo rozsáhlé vyvřelé hmoty) má i pod povrchem. Naproti tomu vrstvy sedimentárních hornin, které se z roviny sotva zvedají, nemohou být nazývány horami (mohou ale poskytovat nepřeberně rozmanité lezecké terény jako např. erozí modelované labské pískovce).
Pohoří dělíme na čtyři hlavní typy: vrásová, kerná, vulkanická a dómová.
Vrásová pohoří vznikala neobyčejně složitými způsoby stlačování a vrásnění, doprovázenými intruzemi roztavené horniny, regionální metamorfózou a rozlámáním na kry. Vrásová pohoří se mohou značně měnit, ale přesto odpovídají základnímu typu. Alpy, Karpaty a Himálaj tvoří největší vrásový horský řetěz na světě. Četná zemětřesení svědčí o tom, že pohoří se stále ještě pohybují.
Kerná pohoří jsou tvořena velkými zlomovými strukturami. Kerná hora mohla vzniknout buď hlubokým zlomem, nebo výjimečně velkou hrástí, kterou potom modelovala eroze. Vnitřní struktura kerných hor je obvykle vrásová a zlomová.
Dómy vznikají zdvihem souvrství, např. intruzí granitového magmatu. S pokračujícím výzdvihem je povrch obrušován erozí a vyvřelina vychází na povrch. Při rozsáhlejších dómech vznikají dómová pohoří.
Vulkanická pohoří vznikají erupcemi sopek s následným ukládáním popela a lávy. Uvnitř kontinentů jsou vulkanická pohoří poměrně vzácná. Většinou jsou podmořská nebo ostrovní.
Vrásová pohoří jsou ze všech nejvýznamnější, protože vytvářejí tisícikilometrová pásma. Jsou často spojena s pohořími kernými a vulkanickými. Podle teorie deskové tektoniky se vrásová pohoří vytvořila pohyby a srážkami velkých desek, které vytvářejí zemskou kůru. Tyto desky mají obyčejně ohromný rozsah, takže mohou nést celé kontinenty. Když se dvě desky srazí, klouže odolnější z nich pod druhou a vzhůru vytlačuje sediment uložený v geosynklinále nebo v příkopu mezi deskami. Velké vrásy vytvořené ve stlačeném sedimentu nakonec vystoupí nad okolní území jako pohoří. Jestliže počáteční srážka postihne rychle se pohybující kontinentální desku, mohou být vrásy vysunuty ještě výše a vytvářejí mnohem větší horská pásma. Kontinentální deska podsunutá pod jinou má tendenci udržovat vzestupný tlak – obdobně jako když ponořený korek směřuje k povrchu. Časem se pak stacionární deska vysune vzhůru a přilehlá vrásová pohoří se s deskou pohybují. Například Himálaj vznikl, když se severní hrana indické kontinentální desky srazila s asijskou deskou a sklouzla pod ni, asijská deska byla vyzdvižena a vytvořilo se nejvyšší horské pásmo na světě.
Zánik horstev
Pohoří jsou modelována a rozrušována vnějšími geologickými silami, jako je mráz, voda (v podobě sněhu, ledu a deště) a vítr. Mráz může horniny drtit, vytváří suťové osypy (hmoty sutě při základně skalního srázu), sníh a ledovce vyhlubují horninovou suť, přenášejí ji po horském úbočí dolů a zanechávají jako morénu na konci či bocích ledovce. Níže se do horského úbočí zařezávají řeky, jež tvoří klikatící se údolí s ostrohy zapadajícími do sebe. Tyto ostrohy mohou být uťaty ledovci, razícími si cestu z pohoří do nižších poloh. Jak je zřejmé, není tedy eroze pohoří nic jiného než neustálé rozrušování hornin a jejich postupný sestup způsobený gravitací. Zvětrávání a eroze časem pohoří rozruší a sníží natolik, že se nakonec přetvářejí v široké roviny, členěné pomalu meandrujícími řekami. V aridním podnebí může zkázu pohoří dokonat větrná eroze: dojde k větrné korozi, jež zbývající vrchy přemění v holou poušť pokrývající parovinu. To je však výjimečné, zemské pohyby zpravidla oblast znovu vyzdvihnou a začne nový geologický cyklus.
Studium pohoří
Pohoří pomáhají geologům lépe porozumět strukturám i chování hornin, jež jsou pohybujícími se kontinenty stlačovány. Pohoří vyznačují polohy dávných hranic desek – například v mezozoiku a kenozoiku, kdy se vytvářela velká pásma jako Himálaj. Studium horských pásem rovněž objasňuje polohy dávných oceánů.