Ekvádor 2020

autor: | Led 9, 2020 | 2020-2021, Velehory | 0 komentářů

Jak jsme sundali pytel z Chimboraza    (9.1. – 22.1.2020)

V roce 2013 jsem byl na expedici v Ekvádoru, kde byly cílem výstupy na vybrané vulkány. Zdejší hory v rovníkovém pásmu jsou známy tím, že kromě velmi nestálého počasí ovlivněného blízkým pralesem, komplikuje horolezcům plány i možné obnovení vulkanické činnosti. Jedním z cílů byla tehdy Tungurahua, kde právě z toho důvodu byly výstupy zakázané. Druhý nevydařený výstup byl tenkrát na Chimborazo, když v noci před výstupem přišla bouřka, která přinesla jen u chaty 20 cm nového sněhu. Tehdy mě nenapadlo, že přijde druhý pokus tento pytel sundat.

Je leden 2020 a já znovu jedu do oblasti, kde je pořád špatné anebo ještě horší počasí. Tentokráte jsme jen čtyři a tím pátým naší minivýpravy je vedoucí. Nejsem tu sám jako tehdy, ale jsem ve dvojce se synem Martinem, který mě pro opakování pokusu přesvědčil. Po přistání v Quitu jsme si v půjčovně vyzvedli objednané auto a ubytovali se v hotelu ve městě, které je od letiště skoro hodinu jízdy a snažili se srovnat ten šestihodinový časový rozdíl. Druhý den jsme během prohlídky hlavního města nakoupili bomby, zabalili a odjeli na první aklimatizační túru do ekologické rezervace Cayambe – Coca.  Ubytovali jsme se ve vesnici Papallacta ve výšce 3155 m. Zde již je podstatně chladněji a v noci navíc pršelo až do 7 hodin. Nakonec se to trochu zlepšilo a my vyrážíme nahoru na hranici parku, kde necháváme auto a jdeme směrem k vrcholu Loma Jaňa. Cesta kolem jezer by byla moc hezká, kdybychom nešli v mraku. To nás nakonec donutilo to otočit ve výšce 4100 m. Relaxace v termálních lázních na hranici parku pomohla trochu zlepšit náladu.

Další den to tady ráno balíme a odjíždíme k prvnímu velkému cíli, tím je Iliniza Norte (5105 m). Zaparkujeme ve výšce 3850 m a ve větru vyrážíme pěšinou nahoru. Je opět polojasno a výše pak už jdeme znovu v mraku. Je celkem zima a musím si vzít i rukavice. Chata ve 4750 m se vyloupla z mlhy, až když jsme byli blízko před ní. Je velká, vybavená postelemi a palandami pro 30 osob a kuchyní s plynovým sporákem a jsme zde úplně sami. Ráno se počasí moc nelepší, a tak posouváme odchod až na 7. hodinu. I tak to není ono, dohlednost je malá a s přibývající výškou roste zima i vítr. Musím si vzít i péřovku a na to větrovku. Není to vysoký vrchol, ale má relativně obtížnější vrcholové skalní partie. Některé kroky jsou dosti odvážné a skála má místy ledový povlak. Otáčíme to ve výšce 4900 m v horšícím se počasí, které neumožňovalo bezpečný postup bez lan a úvazků.  Na chatě balíme a běžíme dolů k autu. Stav počasí i jeho předpověď nás přivádí k pesimismu, zda vůbec na nějaký vrchol vylezeme. Naše další spaní je v Baňos, které je vzdáleno asi 150 km.

Ráno jedeme znovu nahoru, tentokráte pod horu Tungurahua. Velmi exponovaná silnice nás pouští až do výšky 2800 m. Takže zde opět nasazujeme batohy na záda a začínáme stoupat vzhůru. Je nutné nastoupat 1000 výškových metrů na vzdálenosti 4km. Tentokráte cesta vede pralesem místy dokonce v tunelu tvořeném hustým porostem, což nás chrání před sluncem. Chata stojí ve výšce 3830 m a jsme zde opět sami kromě místního personálu. Máme ještě čas se vyhřívat na terase, ale v noci opět pršelo. Ráno vyrážíme prudkou cestou vzhůru v 5:30 nejprve řidším lesem a pak už jen mezi nízkými keři. Dále pak cesta vede už jen po sopečném materiálu, který zde zbyl po poslední erupci v roce 2013. Jdeme v mlze a s výškou opět sílí vítr a zima. To nás znovu donutilo to otočit tentokráte u kříže ve výšce 4650 m. Nahoru jsme to šli 3 hodiny a sestup trval 1,5 hodiny. Dole sundávám úplně mokrou péřovku.  Večer byl opět v Baňos.

Ráno už zase pršelo a my jeli autem směr Ambato a dále pak pod Chimborazo. Pořád bylo zataženo, až náhle jsme z toho vyjeli a před námi stál vysoký kužel Chimboraza. Ten vyrůstal z holé planiny sopečného materiálu do výšky 6267 m. Jasno bylo, ale foukal opravdu silný vítr. Autem bylo možné dojet až na chatu Carrel ve výšce 4845 m. Dříve se spávalo na chatě Whymper, která je o 200 m výše, ale dnes už se na vrchol chodí přímo odtud jinou prý bezpečnější cestou. Můžeme se vyhřívat na slunci, ale spát (spíše se převalovat ve spacáku) jsme šli už v 18:30, protože odchod je ve 23:00. Zpočátku se mně jde dobře, najatí průvodci, kteří jsou povinní pro všechny zaledněné kopce v Ekvádoru, zvolili volné tempo a také bylo klidno, což se však cestou vzhůru měnilo. Ve výšce asi 5200 m procházíme kolem několika stanů v útočném táboře, které později vítr dosti poničil. Martin jde vpředu a já začínám pociťovat projevy špatné aklimatizace. Musím se více soustředit na stabilitu a trochu mě bolí hlava. Na vrchol je to ještě pořád strašně daleko a vítr stále sílí. Ještě bych mohl jít dál, ale je mně jasné, že na vrchol bych nedošel. Domlouvám se s průvodcem, že to otáčím a vracíme se spolu dolů. K chatě dojdeme ještě za tmy ve 4 hodiny. Ještě cestou sledujeme, že to nad námi vzdávají i ostatní. Ti se vrátili asi hodinu po mně avšak bez Martina. Ten byl prý rychlejší a odpojil se od nich sám s jedním průvodcem. Žádné další zprávy jsem neměl, až náhle ho vidím v dáli kráčet k chatě v 9:30. Vyčerpání bylo značné, ale radost z vrcholu to jasně převyšovala.  

Vypráví mně, jak to vše probíhalo po mém odpojení od skupiny: „Když se pod ledovcem objevila první sněhová pole, bylo nutné nasadit mačky a navázat se na lano. Mě se ujal jeden z našich vůdců, jménem Patricio. Byli jsme nejrychleji připravení a vyrazili jsme dál nahoru jako první. Ostatní vyšli za námi, alespoň podle světel čelovek to tak vypadalo. Nicméně po 20 minutách jsme za sebou žádná světla už neviděli a usoudili toho, že i zbytek skupiny to otočil. Ze začátku jsem se cítil dobře a Patriciovi jsem bez problému stačil. Cesta byla monotónní, sněhovým svahem stále vzhůru. Dohlednost byla jen20m a navíc s přibývající výškou vítr stále sílil a na oblečení se tvořila námraza. Kdybych zde byl jen s naší skupinou, museli bychom se už dávno otočit zpět. Naštěstí Patricio byl na vrcholu nesčetněkrát a cestu znal i poslepu. Po hodině našeho sólo výstupu jsem se ho ptal, jak ještě daleko je to k vrcholu. Bohužel ještě tři hodiny. S přibývající výškou mně začaly docházet síly. V hlavě se mi honily myšlenky, které říkaly otočit, ale také to že nemůžu z Ekvádoru odjet bez zdolaného vrcholu. Ve výšce 6000m jsem Patriciovi už opravdu nestačil a po pár krocích jsem musel zastavovat a vydýchávat. Když se svah začal pokládat, tak jsem už tušil, že se vrchol Pico Veintimilla * (6225 m) blíži. Najednou se svah narovnal a byli jsme nahoře. Udělal jsem jednu fotku a vyrazili jsme k sestupu. Všechnu vodu jsem spotřeboval při výstupu na sestup mi zbyla už jen jedna energetická tyčinka. Sestup po sněhu šel rychle a chvílemi se i mrak roztrhnul a byly vidět trhliny na ledovci a také ledovcové séraky, o nichž jsem při výstupu neměl ani tušení. Těsně před koncem ledovce byla chvíli vidět chata, kam jsem se neskutečně těšil. Bohužel na hřebeni pod ledovcem foukal tak silný vítr, že z bezpečné cesty se stal boj o život. Poryvy byly tak silné, že byl problém zesláblé tělo udržet na nohou. Teprve když jsme sestoupili z hřebene kousek od chaty, vítr přestal fučet a dokonce začalo svítit slunce. U chaty by člověk nevěřil, jak šílené podmínky panují o pár set metrů výše.“

Tak rodinný pytel je konečně dole.

Posledním cílem je Cayambe 5789 m. Takže jsme opět sjeli autem dolů do Riobamby, kde jsme si jednu noc odpočinuli v pohodlí křesťanské ubytovny. Ráno jsme vyrazili opět autem tentokrát už k našemu poslednímu cíli. Cestou ke Cayambe se vyčasilo, a tak jsme si mohli vychutnat krajinově velice pěknou cestu až k samotné chatě Nevado Cayambe ve výšce 4620 m, která byla relativně komfortní.  Spaní opět za moc nestálo. Vstal jsem půl hodiny před půlnocí, ale venku byly přeháňky a byl slyšet silný vítr. Můj průvodce se byl podívat ven a zhodnotil to jako beznadějné. Zklamaný jsem seděl v jídelně a pozoroval ostatní skupiny, jak váhají. Někdo zkusil jít alespoň na ledovec, ale v dešti a silném větru to skutečně nemělo smysl. Takže padla i ta poslední naděje na vrchol, který byl na dosah, protože není tak vysoký a ani technicky obtížný.

Tímto skončila sportovní část výpravy a přejeli jsme do Mindy, abychom poznali také něco z tropického charakteru Ekvádoru. Túra v deštném pralese začala jízdou lanovkou přes hluboké údolí. Během několikahodinové procházky za místními vodopády jsme poznali nejen prales ale i ten déšť.

Přestože nám počasí stále vytvářelo překážky, tak ten nejdůležitější výstup se podařil. Ekvádor je krásná země s velmi pestrou přírodou a rozhodně stojí za to ji navštívit. Možná budete mít na počasí více štěstí než my.

*) Chimborazo má pět vrcholů – Whymper (6268 m), Veintimilla (6225 m), Severní vrchol (6200 m), Centrální vrchol – Politecnico (6000 m) a Východní vrchol – N. Martinez  (5570 m). Ve výškách jsou v různých pramenech rozdílné hodnoty. Poslední udávaná výška vrcholu Whymper podle GPS je 6268 m.

Josef + Martin Křena