Mongolský Altaj je pohoří, kam se tak často nejezdí, a je proto stále pro Evropany poměrně neznámé. Rozkládá se na západním okraji Mongolska na hranici s Čínou a Ruskem. Významnými objeviteli byli v šedesátých letech Poláci. Dlouho se dokonce vedly diskuze, který vrchol je nejvyšší. Podle nejnovějších měření je to Chujten s výškou 4374 m.
Naše výprava měla za cíl výstupy ve dvou oblastech zmíněného pohoří. Vše začalo na letišti ve Frankfurtu, odkud byl přímý let do Ulaanbaataru. Odtud jsme pokračovali vnitrostátním letem do Olgii, kde jsme nasedli do terénních vozů a jeli 5 hodin dále na západ pod masiv Tsambagarav Uls. Několikahodinovým trekem jsme se dostali až na louku pro tábor. Při první aklimatizační túře k jezeru jsme chytili déšť, ale druhý vrcholový den počasí vyšlo a vystoupili jsme po ledovci na Tsast Ula s výškou 4208 m. I když zde byly prudší pasáže, tak vrchol byl tak plochý, že jsme museli použít GPS, abychom měli v mlze jistotu, že jsme na něm.
Po sestupu k autům jsme přejeli na jihovýchod do doliny Dolon Nurij a sedm kilometrů došli do základního tábora pod vrchol Monch Chajrchan Uls. Hned brzy ráno jsme vyrazili nahoru, nejdříve po moréně a potom po ledovci. Vlastní vrchol byla malá skalní pyramida ve výšce 4362 m, ke které jsme však museli jednu délku na ledu jistit. Tentokráte jsme měli ideální vrcholové počasí. Odtud jsme pak pokračovali tři kilometry po hřebeni na východ k dalšímu vrcholu s výškou 4207 m. Pak už jsme začali sestupovat velmi nepříjemným skalním bludištěm dolů do doliny k našemu táboru. Celkově jsme nastoupali 1300 výškových metrů a ušli 20 km a mně to trvalo 13 hodin. Tím sportovní část programu skončila a my se vrátili do Chovdu. Zde jsme stihli velkolepou oslavu národního svátku Nadam a další den pak už odletěli do Ulaanbaataru.
Také prohlídka tohoto hlavního města byla zajímavá. K takovým výpravám patří i to poznávání zdejší kultury, historie i současného života. Návrat byl po stejné lince do Frankfurtu a potom autem domů.
30.6.-13.7.2025 Josef Křena