Tři vrcholky Walliské

Je 28. července a v koutě pokoje se hromadí větrovky, cepíny, mačky, lana, sedáky. Lednička pohltila sýry, salámy a další potraviny. Manželka útrpně kouká na tu spoušť. A pak přijde večer dne D, kdy se do motorového popojíždědla soukají batohy, lana, spacáky, chladící bedna, mapy a jiné zbytečnosti. Otočení klíčku v zapalování a už řidič nasazuje sluneční brýle proti zapadajícímu slunku. Posádka je ve složení Jirka alias Vlk v roli řidiče, obtloustlého občas cholerického otce a špatného autora tohoto článku. Dále Jirka alias Gekon v roli navigátora, uklidňujícího elementu, majitele thymolínového úsměvu a největšího sportsmena. Doplňuje a uzavírá občas pubertální Honzík, tedy synek od taťky Jirky Vlka, vybavený chutí stále spát a navíc i plyšovou myší pro štěstí od přítelkyně. Tu myš skutečně poctivě vynesl na všechny tři vrcholky. No láska je láska.

• 

Za Plzní nás obklopuje tma a cesta na jihozápad po německých dálnicích ubíhá. Za Bodamským jezerem se rozednívá a klimbající spolujezdci se probírají. A když za Churem sjedeme z dálnice a kolem se zvedají nádherné kopce a štíty, je určitě ráno. Po úzké silničce stoupáme až na nejvyšší bod našeho přesunu, na Furkapass ve výšce 2431 metrů. Tady za chladného rána oproti plánu zastavujeme. Důvodem je neplánovaný seznamovací výstup na 3099 metrů vysoký Grossmuttenhorn. Podle předpovědi se má večer kazit počasí a tak chceme využít chladného a pěkného rána. Jdeme nalehko, nejdříve stezkou, pak po ledovci a nakonec strmým ale jednoduchým hřebenem. Vrcholek je brzy zdolán, ale od západu se žene bouřka. Do auta dobíháme s prvními dešťovými kapkami. Cesta serpentinami do údolí Rhóny už je lemována silným deštěm. Ještě si užijeme páteční dopravní zácpu ve Vispu a už stoupáme Saastalem do horského městečka Saas Grund. Déšť pomalu ustává a tak rychle stavíme stan v kempu. Zítra odpoledne se má vyčasit a další víkendové dny mají být slušné. Po probdělé noci a výstupu na Grossmuttenhorn brzo chrupeme. Tedy kluci chrupou, já chrápu.

• 

• 

• 

Ráno se počasí skutečně lepší a tak balíme výstupové batohy a přejedeme autem na parkoviště u dolní stanice lanovky. Za pár minut nás kabina vynese na mezistanici Kreuzboden do výšky asi 2400 metrů. Dál už budeme vystupovat po svých. Táhlým úbočím kolem chaty Weissmieshűtte jsme vystoupali až do výšky 2950 metrů. Roztrhané mraky pomalu opouštějí údolí a tak se kolem nás zdvíhají hřebeny blízkých i vzdálených hor. Na malém travnatém plácku stavíme stan jako BC. Odkud bychom chtěli podniknou výstupy na Lagginhorn a na o něco nižší Fletschhorn. Večer je nádherný, ale nejvyšší vrcholky velikánů ještě pokrývají mraky. Ráno mne budí cinkání matroše horských vůdců s klienty, kteří stoupají v zástupu jak husy po nedaleké stezce vzhůru. Budím kluky. Nejprve zamáčkneme ospalky, pak rychle snídáme. Batohy jsme sbalili večer a tak s rozedněním hurá vzhůru na Lagginhorn. Stoupáme po širokém hřbetu stále přímo vzhůru po „staré normálce“. Otvírá se nám výhled na okolní štíty. Mezi nimi vyniká krásná východní stěna Domu. Stoupání je stále stejné, po sněhu nejsou ani památky. Zpestřením je jen krátká hladká plotna, kterou průvodce označuje jako nejtěžší místo výstupu. Rychle ji překonáme a bez použití lana jsme kolem desáté na vrcholku. Symbolický stisk rukou završí radost z pohodového výstupu. Odměnou nám je kruhový rozhled. Jsme ve výšce 4010 metrů na Lagginhornu. Výhled je nádherný a daleko přesahuje oblast Wallisských Alp. Jen pověstný Matternhorn je schovaný za vyššími vrcholky. Honza se vytasil s plyšovou myší od přítelkyně. Myš taky kouká a je vyjevená stejně jako my. Nedivím se. Po svačině a hodince lenošení sestupujeme dolů. Bohužel sejdeme z pevného skalnatého hřebenu doleva a jdeme kus po rozměklém ledovci. To je „nová normálka“. Sníh je ale špinavý a rozbředlý. Sestup tedy nic moc. U stanu sebou nejdříve práskneme a vydechujeme. Pak ale zvítězí hlad a vařič hučí a hučí. S posledními paprsky slunce zalézáme do spacáků a těšíme se na další výstup.

• 

• 

• 

Tradiční cinkání horských vůdců s klienty nás budí. Rychle vyrážíme a tentokrát bude výstup na Fletschhorn zajímavější. Nejprve jdeme po ledovci pokrytém bahnem a pak stoupáme rozbitým žlebem. A už je tu ledovec. Opravdový zářivý strmý ledovec s trhlinami. Navazujeme se a obcházíme trhliny po vyšlapané cestičce. Konec výstupu vede po poměrně širokém ale strmém ledovcovém hřebínku, jehož východní stěna spadá do propastné hloubky. Z vrcholku ve výšce 3 993 metrů je opět nádherný kruhový rozhled. Stisk rukou a pocit vítězství, uvolnění a pohody. I myš je spokojená, protože se nesla. Sestup stejnou cestou je bezproblémový, jen chůze po špinavém údolním ledovci je protivná. Podle předpovědi se má kazit počasí. Proto rychle balíme stan a mažeme k mezistanici lanovky. A palce v pohorkách tolik tlačí. Lanovka nás rychle odveze dolů do civilizace. Vracíme se jako vítězové s pocitem dobře vykonaného výstupu. Ve stejném kempu se opět ubytujeme. Ó jak lahodná může být horká sprcha a nohy jen tak s palci venku ze sandálů.

• 

• 

• 

Podle předpovědi začíná pršet. Prší celou noc a výhled na zlepšení je až za několik dní. A tak padne rozhodnutí, společně odhlasované všemi členy výpravy. Balíme a na večer stále ještě za deště vyjíždíme na cestu domů. Při průjezdu Furkapassem se loučíme s Walliskými Alpami a za střídavého deště přejíždíme už za tmy Rakousko a Německo, abychom za slunečného rána dojeli domů do Středních Čech. Nezbývá než vybalit, vyčistit auto a vyprat. Nicméně tečka za naším dobrodružstvím je udělána až za pár dní o víkendu v malebné hospůdce na jih od Prahy, zvané U Zdeňky . Plnidlem je vychlazený dvanáctistupňový Kozel a výborná koprovka. Prohlížíme fotografie a v duchu si slibujeme, že se vrátíme. Myš bude uložena do vitrínky, cepíny s mačkami do sklepa, fotografie do alba, pojistku jsme bohudík zase nepoužili. A tak to má být, že……………

Autor: Jirka Papáček, alias Vlk