Grossglockner 3.798m

autor: | Říj 31, 2005 | 2004-2005, Alpy, Kronika | 0 komentářů

Grossglockner přímou ztečí

Když jsem před cestou do Wallisu naznačil spolulezcům, že v případě špatného počasí by mohl být jako náhradní cíl Velký Zvoník – Grossglocker, tedy současná nejvyšší hora Rakouska, neshledalo se tento nápad s nadšením. Ve Wallisu jsme nakonec zalezli. A tak jsem jen z článků o normálce, Pallaviciniho žlebu nebo Stüdlgratu plánoval výstup na někdy příště …….. Jen shodou náhod jsem se narychlo po několika esemeskách domluvil s Láďou Černým, že využijeme prodloužený říjnový víkend a tlakovou výši nad Alpami na výstup pověstným Stüdlgratem. Rychle jsem sbalil věci na skálu i na ledovec, nastudoval cestu a kolem osmé hodiny večerní 27. října vyjíždíme.

V Kalsu pod jižními svahy Glockneru chceme být se svítáním a tak je na cestu spoustu času. Jedeme přes Folmavu, Cham, Regensburg, kolem Mnichova, Rosenheim, Kufstein, Kitzbühel a Felbetauern tunel. Tachometr natočil 660 km a skutečně se svítáním obdivujeme mohutnou jižní stěnu ve vycházejícím slunci. Parkujeme ve výšce 1900 metrů u chaty Neues Lucknerhaus. Stěna je přímo před námi. Je jasno a mrzne. Přebalujeme batohy, nakonec jsou z nich pěkné krysy. Širokým údolím pomalu stupáme až na jeho závěr pod Stüdl-Hütte. Hezkého počasí využila spousta lezců a turistů. Chata je přes zimu zavřená. Uvnitř i kolem Winterraumu je plno lidí. Češi díky svátkům převažují. Nicméně ve Winterraumu nacházíme dvě místečka vedle sebe. Je teprve poledne a tak jdeme jen tak nalehko po ledovci podívat se pod nástup. Stěna před námi je mohutná a vzbuzuje respekt. Láďa má výstup předem podrobně nastudovaný a tak se nestarám o navigaci. Odpoledne a večer přicházejí další lezci. Vaříme večeři a jdeme brzo spát, jako většina lezců. Jen se stydím za mladé Moraváky, kteří posilněni slivovicí dělají při ubytování v hluboké noci pěkný bengál.

Vstáváme s Láďou jako první ve 3:30. Sbaleno máme od večera, jen se oblékneme, vyneseme batohy před chatu a po čtvrté jsme již na ledovci. Za námi vykukují další čelovky. V noci jsem se namačkán mezi stěnu a Láďu moc nevyspal a tak jsem ještě před nástupem pěkně utahaný. Každý krok je utrpením. Dokonce rozvažuji možnost návratu. Ale vzdát se? To nikdy. Navíc vidím Láďu natěšeného jako nikdy, bylo by mi ho líto. Stále stoupám. S rozedněním jsme u nástupu na hřeben ve výšce 3175 metrů. Oblékáme sedáky a začínáme lézt. Většina místních jde nejištěných. My hřeben neznáme a tak se pro jistotu jistíme. Jsme tím ale pomalejší. Smiřujeme se s tím, že většina lezců nás předbíhá. Výstup si vychutnáváme.

Hřeben mírně stoupá, na štandech jsou obrovské kruhy. Jako postupové jištění se dá použít smyček. Ve výšce 3450 metrů je Frühstickplatz a začíná trochu lezení. Je to tisíci podrážkami vyhlazený žlábek. Je perfektně odjištěný a doplněný tyčemi. Tahám teď já. Díky těžkému batohu s věcmi pro oba se občas chytnu tyče. Láďa za mnou bez batohu přelézá čistě. Únava ze mne padá. Pak už zase lezeme po hřebenu. Lezení je nádherné a pohledy na obě strany hřebenu také. Nabíráme výšku. Vychutnáváme si výšvih za III s fixním lanem. Pak přijde Klaine Platte za III+ a Platte za IV-. Vše odjištěno, doplněno tyčemi a fixy. Ale za mokra to musí být docela zajímavé lezení. Za plotnami už je vidět vrcholový kříž. Balíme lano a těch pár desítek metrů dojdeme. Je 13 hodin a po devíti hodinách výstupu od chaty jsme na za krásného počasí na vrcholku. Okolní hory jsou jako na dlani. Hodinku lenošíme na vrcholku a s obavami pozorujeme tlačenici při přechodu na Kleinglockner. Počkáme, až hlavní nápor normálkářů pomine a celkem bez problému navázáni sejdeme na vzdušný hřebínek. Vlevo i vpravo padají srázy do hlubiny. Pak deset metrů po fixu nahoru a podle tyčí po ohlazených plotnách dolů až na sníh. Odtud už metelíme po sněhu a širokém hřbetu na Erzherzog-Johann- Hütte ve výšce 3454 metrů. Od chaty stále sestupujeme po rozměklém ledovci až na morénu, odkud je to k naší chatě půl hodinky. Už zdálky vidíme, že lidí přibylo, dokonce se stanuje. Další probdělou noc už nechceme riskovat. To radši nocleh v autě. Rychle balíme a ještě za světla sestupujeme dolů na parkoviště. To už je úplná tma. Rychle nahážeme batohy do auta a sjíždíme do Kalsu. Ještě zbývá nabrat benzin a po prázdných nočních silnicích tentokrát kratší cestou přes Kitzbühel, Bad Reichenhall, a Pasov jedeme domů. Cestu ztrpčuje jen hustá mlha kolem Innu a Dunaje. Svítání nás zastihuje na německo-české hranici a kolem osmé vysazuji Láďu v Poděbradech. Tím končí báječná akce, sice moc neplánovaná, ale o to více povedená.

Autor: Jirka Ptáček, alias Vlk