Velebit, vlevo kaňon Velika Paklenica 
na štandu 
na hřebeni nad parkongem – Nosorogi
Když sluníčko přestane mít tu správnou sílu a listy stromů pomalu opouští odstíny zelené, je ten pravý čas na prodloužení léta. Že to letošní bylo podivné, ví snad každý. A tak uzrálo rozhodnutí vyjet pár set kilometrů na jih za příjemným sluníčkem, za pěkným lezením a za prohřátým mořem. Jen stále stoupající ceny benzinu nám přidělávají starosti. To ale vyřeší noční jízda a lehká noha. A vlastně kam jedeme? Do již známé Paklenice. Nicméně mí dva spolujezdci a spolulezci jsou v Paklenici nováčci – Jirka přezdívaný Gekon a nováček v oddíle Filip.
Výhodou Paklenice je příjemné klima a tak jsou batohy méně naplněné než do Alp. Se setměním vyjíždím do Čelákovic, kde naberu Gekona s Filipem. A už se náš směr jízdy zatočí na jihovýchod a přes Znojmo, Vídeň, Maribor, ukusujeme kilometry noční jízdy. Před svítáním přejíždíme hranice Chorvatska a vjíždíme na nově vybudovanou dálnici směr Split. Střídám se s Gekonem za volantem. Zprava se přibližují vrcholky Velebitu. Projedeme dlouhým tunelem a ve velkých serpentinách sjíždíme až na pobřeží zálivu Velebitsky kanal. Ještě před Paklenicí zatočíme ve vesničce Seline na místo našeho loňského ubytování. Stavíme na zahradě stan, vybalujeme batohy, zabalujeme matroš a bez větší únavy jedeme hned jako správní nadrženci lézt. U vchodu do parku kupujeme permanentku na 5 dní a popojedeme 3 kilometry na začátek kaňonu, kde je parkoviště. Počasí je větrné a chladné. Proto volíme hned nejbližší výstup a to několika délkovou cestu Nosorogi na masiv Kukovi ispod Vlake. Nástup je pár metrů od auta, cestu jsem už lezl dvakrát. Na rozlezení je to fajn, jsme tři a Filip nemá zatím zkušenosti z dlouhých cest. Gekon tahá a tak rychle stoupáme po výrazném hřebenu. Jen díky silnému větru máme občas problémy s komunikací. Pro Filipa je to trénink do Tater nebo Alp. Vysílačky zůstaly bohužel v batohu v autě. Ale za dvě hodiny jsme na vrcholku i za dešťových přeháněk. Slaňujeme do údolí, zpestřením jsou zralé fíky kolem slaňovací dráhy. Jen sestup v sandálech na parkoviště je po ostrých kamenech opravdu oříškem. Kluci jsou v kaňonu poprvé a i když občas poprchává, jdeme kaňonem Klanci kolem jednodélkovách cest, tak trošku připomínající naše Srbsko. V sektoru Nad Ljuskom si kluci přelezenou krátké cesty od 4c do 5c. Nicméně únava po nočním přejezdu je pomalu znát a tak raději jedeme pár kiláčků zpět na zahrádku správce parku, kde máme postavené stany. Tam se taky seznamujeme se s partou spolubydlících.
Gekon v 8b 
Anica Kuk 
v soutěsce Klanci
Další ráno je opět zatažené, poprchává, ale zdejší vápenec rychle osychá a tak časně balíme. Hned zrána jdeme do pořádné cesty. Vybral jsem masiv Veliky Cuk a celkem jednoduchou ale pěknou cestu Sjeverno rebro. Počasí je chladné, větrné. Občas poprchává. Moc pěkné jsou poslední dvě délky psané za 4b. Cesta končí pod vrcholkem, sestupujeme jako v Tatrách podle mužíků. Zpestřením je slaňovací strom, to je hladký kmen po kterém se sjíždí pár metrů do rokle. Sestup po suti už tak příjemný není. Odpoledne se vyčasuje a tak zase lezeme na krátkých jednodélkových cestách v kaňonu Klanci v klasifikaci od 4b po 5b.
V neděli přelézáme jen několik kratších cest. Gekon zkouší 8a v převisu. Přeleze pár nýtů,ale nakonec mu dojde síla. I tak je to ale úspěch. K moři se jdeme jen podívat, zdá se nám chladno. O to více potěší teplá sprcha.
V pondělí se vyjasňuje a tak čekáme nápor lezců. I když je po hlavní sezóně, v pěkných cestách je stále plno. Začínáme blízko hlavní cesty v krátkých cestách. V masivu Pod Rampom přelézáme všechny cesty, završené No Dilly Dally za 6a. Po obědě se přesunujeme pod delší cestu Celjski stup. Začínáme lezením hladkého a kolmého žlábku. Jen mělká spára napravo umožní pomalu stoupat vzhůru. Až po třetí délce se sklon zmírní a cesta přejde ze žlábku do hřebínku. Poslední délky jsou lehké. Z vrcholku Mali Cuk nejprve slaníme a pak už zase sestupujeme strmým suťovým svahem. Po včerejším odpočinkovém dni to byl nejnáročnější lezecký den. Krásný podvečer využijeme ke koupání, focení a relaxu u prohřátého moře.
V úterý si potřebujeme trošku oddychnout. Naším cílem budou krátké cesty v kaňonu Klanci. Většinu si tahá Filip, který tady získal velkou praxi po půlroce lezení.
Ve středu se pomalu náš pobyt chýlí ke konci. Lezeme bez přestávky 6 dní a tak bříška prstů pomalu protestují. Na závěr vybírám cestu Šaleški na Anica kuk, zdejší nejvyhlášenější masiv. Hned ve druhé délce si ale poraním koleno. Přemlouvám kluky na dolezení cesty, ale nakonec se raději vracíme. Anča zůstala nepokořena na další roky. Počasí je pěkně, koleno trošku rozhýbám a tak zkusím ještě pár krátkých cest. Kluci se ještě něco přidají. V sámošce doplňujeme zásoby lahvového pivka a večer je zhodnocení akce s kulinářskými hody.
Ráno si trošku pospíme, pomalu balíme, ještě si zaplaveme a dopoledne vyjíždíme stejnou cestou zpět. Díky dálnici a střídání s Gekonem jsme po půlnoci doma. A tak skončila výprava pěkného lezení proloženého koupáním a pohodou na břehu Jadranu.
vstup do NP Paklenica 
Na shledanou v Paklenici
Autor: Jirka Papáček, alias Vlk