Když Jirka, kamarád z oddílu, vymýšlel lezení na první dny nového roku 2005, moc jsem mu nevěřil. Ani zatažené ráno nad Prahou nerozehnalo moje chmury. Ale když slibované přeháňky zůstaly někdy za západní hranicí a sluníčko občas vykouklo na koleje Posázavského Pacifiku, začal jsem věřit, že matroš v batohu nebude zahálet. V Komořanech přistupuje ještě Filip a tak v Petrově vystupujeme ve třech. Cestu si krátíme po kolejích a za chvilku se už nad tratí vypíná špička Píkovické Jehly. Teplo za okny vlaku vypadalo sice lépe, ale nic nebrání k nástupu do údolní stěny. Díky větru je skála celkem suchá a lezitelná. Jirka srdnatě tahá v pohorkách, nováčkovi Filipovi půjčuji lezečky a já lezu v trekovkách. Teplo je teplo. Na stanovišti štandujeme a ve stejné sestavě dolezeme pravou snazší část údolky. Vítr je studený a tak si na vrcholku podáme ruce a honem slaňujeme. V batohu na štandu je teplý čaj a svačinka. Po zabalení šlapeme do Jílového, kde je vyhodnocení celé úspěšné akce ve stylové hospůdce „U Floriána“. Zhodnocení přejde do plánování a je štěstí, že poslední autobus do Prahy jede před půlnocí.
Při slanění 
Pikovická Jehla 
Filip v údolce
Autor: neznámý