Jaro u Jadranu aneb lehké lezení v Paklenici 2004

autor: | Čvn 5, 2004 | 2004-2005, Kronika | 0 komentářů

V roce 2003 jsme poprvé navštívili národní park Velika Paklenica na severu chorvatského pobřeží. Tuto zdařilou akci jsem popsal v krátkém článku na našich oddílových stránkách. Když jsme plánovali s i pro letošní rok krátký výjezd ze pohodovým lezením do zahraničí, rozhodli jsme se znovu pro Paklenici.

Je 15. května. Den před odjezdem se celkem překvapen dovídám, že druhé auto s lezci z Čelákovic odjede už ráno. Já se držím původního plánu a čekám na synka, který hraje fotbalový zápas. Navíc mne cesta přeplněnými silnicemi přes den vůbec neláká. Vyjíždíme tedy večer ve třech z Lysé a v Poděbradech nabíráme ještě Michala. Cesta rychle ubíhá, na hranicích ve Znojmě se stavíme na občerstvení. Vídní projíždíme bez problémů a až do Štýrského Hradce leje jako konve. Projedeme Slovinskem a v chorvatské Krapině najíždíme znovu na dálnici. Díky slabému provozu nás svítání zastihne už za Karlovacem. Díky internetovým zvěstem o postupném budování dálnice Karlovac – Split pokračujeme po dálnici ve snaze vyhnout se cestě kolem Plitvických jezer. Dálnice ale končí asi po 50 km před budovaným tunelem Velika Kapela. Pak už jedeme 130 kilometrů po rozbité a úzké cestě. Naše naděje, že za tunelem najedeme zase na dálnici, se rozplývá. Jak jsme se pak dozvěděli z tisku, dálnice v termínu otevřena nebyla. Projíždíme však nádhernou krajinou. Pohled na zasněžené vrcholky Velebitu v raním slunci je úchvatný. Zato zničené vesnice z války jsou ostrým kontrastem. Konečně před cílem najedeme na dálnici a projedeme tunelem Sveti rok až na pobřeží. Konečně jsme po deseti hodinách ve Starigradu. Oproti loňsku je okolní příroda daleko zelenější, je chladno a větrno.

U strážce parku ve vrátnici si domlouváme výhodné ubytování za 3 Eura pro osobu ve vlastním stanu. Zaparkujeme na horním centrálním parkovišti, které je od vrátnice asi 3 kilometry. Tady se stametrové stěny kaňony přibližují a vytvářejí asi kilometrovou soutěsku s těmi nejhodnotnějšími výstupy. Je chladno. Eda jde lézt s kluky z prvního auta a my nastupujeme ve třech hned na masiv Kukovi ispod Vlakem. Tady lezeme pohodovou pěti délkovou cestu Nosorogi za 4b. Je to vápencová obdoba tatranských hřebenů. Nejdříve dvě délky žlábky a kouty na hřeben, pak už po hřebenu s přelezením jedné věžky. Fouká silný studený vítr a pak začne poprchávat. Proto z poslední délky slaňujeme do boční rokle. Dává se do silného deště a tak se vracíme dolů a stavíme stany. Utaháni po noční cestě a dlouhém lezení zalézáme brzy do spacáku. V noci ale začíná foukat vichřice, nad námi vibrují stromy a stan se pokouší odletět až někam k moři. Moc toho nenaspím.

Až ráno se bouře trochu utiší. Sluníčko konečně vykukuje a tak natěšeni vyjíždíme autem na parkoviště a šlapeme soutěskou proti proudu bystřiny. Ta byla loni úplně vyschlá. Po pravé straně kaňonu leží v kuloáru pod nejznámější stěnou, kterou je Anica kuk, menší a zajímavá stěna Veliky kuk. Nastupujeme opět ve třech s Michalem a Honzou do několika délkové hřebenové cesty Sjeverno rebro za 4b. Je stále chladno, fouká silný vítr. Připadám si jako na Volovce v zimě. Cesta je pěkná. I sestup je zajímavý. Nejprve strmou roklí, pak ohlazeným kmenem slaňovacího stromu, po suti a nakonec po fixních lanech.

Další den je počasí už jarní. Vítr se uklidnil a tak šlapeme až na závěr soutěsky. Kaňon se rozšiřuje. Sluníčko dnes pěkně připaluje. Úzkou pěšinkou stoupáme v serpeninách pod ohromnou stěnu Manity kuk. Tady už žádné lezce nepotkáváme. V tomto sektoru už vedou jen málo jištěné cesty vysokohorského charakteru. Za poledního sluníčka nastupuje Michal s Honzíkem do krátké cesty na jedinou věž v oblasti – na Zub. Já se ujímám role fotografa. Cesta za 4b+ jim dává zabrat a tak po vzdušném slanění dále už nelezeme. Jen obdivujeme vysokou a obrovskou stěnu Manity kuk. Ale na nástup do stěny nenajdeme odvahu. Tak jen stoupáme na blízký vrcholek, kde je povrch rozbrázděn do zajímavých a ostrých útvarů. Z vrcholku se otvírá pohled na zasněžené vrcholky Velebitu a na modrou hladinu moře. Vracíme se k autu a při zpáteční cestě zkusím vylézt blízko parkoviště s Michalem na málo lezený Ovčji kuk. Lezu na druhého a najednou se dává do pohybu pěkný blok vápence. Při pádu do hlubiny mne stačí ještě pěkně odřít. V suchém a teplém vzduchu jsme za chvilku samý strup. Nemám do dalšího lezení žádnou chuť.

Honza s Michalem se tedy přidávají k čelákovákům. Lezou cestu Centralni kamin za 5a na Veliky kuk. Cestu ohodnotili jako nejzajímavější. Já si vezmu foťák u dělám pár fotek mezi slapy rozvodněné bystřiny. A vzpomínám na loňské vyschlé koryto.

Poslední lezecký den zkoušíme alespoň lehkou cestu na Anica Kuk. Sem vedou nejtěžší a nejhodnotnější cesty v Paklenici. Vybíráme cestu pod slaněním. Cesta vede úzkým žlebem, občas vlhkým. Večer balíme, symbolicky se jdeme namočit do chladného moře. Kluci z druhého auta jdou brzy spát. Chtějí vyjet brzy ráno. My ještě plánujeme dopolední prohlídku Zadaru, po které také otáčíme na sever k domovu. Tentokrát jedeme po staré cestě přes Plitvičky. Úzká cesta je plná pomalých kamionů a dodávek. Až v Rakousku se trošku rozjedeme a před půlnocí zase za deště dojíždíme do Čech. Michala vysadím v Poděbradech, Ádu v Čelákovicích a my s Honzou končíme doma v Lysé. Skončila tak jedna z pěkných lezeckých akcí pro nenáročné.

Autor: neznámý