Boulder v Solothurnu 
Jura nad Solothurnem 
Chaloupka u řeky Emme
„Štand“(německy). „Jo“ (česky). „Můšeš“ (českoněmecky). „Lezu“ (česky). „Gut. Dobšee.“ (českoněmecky). To poslední se ozvalo měkkou češtino-němčinou odněkud svrchu. Poslední zašustění listí pod nohami a první dotek chladivé bílé skály. Nade mnou je pár metrů vytlačujícího žlábku. První kroky a ….? Kde nic tu nic. Ruce neberou, nohy klouzají po omydleném vápně. Odšlápnu si na hladkou kůru vedle rostoucího buku. Přece nezklamu hned při první cestě. Tak znova. Zase nic. Odšlap. A co tahle rozporem mezi skálou a stromem? Hmm, dobrý. A pár kroků nahoru. A zase kde nic tu nic. Alespoň pro moje ztuhlý prsty. Mates přede mnou se sice chvilku trápil, ale nakonec to přelez. Ještě že je tu ten strom. Hop a jsem ve větvích. Jedna noha na skále, jedna na stromě. Ale teď už pěkně daleko od sebe. Auuu, to bolí! Honem zpátky na skálu. Ale jak? Přepadem. No nějak to nejde. Ale musí. Konečně stojím na všech dvou a držím se všema dvěma skály. Uklidnit třas a hurá vzhůru. Tady už listopadové sluníčko hřeje do zad. Po hřebínku to stoupá rychle. A co je zase tohle.? Převis, nebo co? A v cestě za 4a? To tady v Juře mají teda tvrdou klasifikaci. No ale dolů to nejde, tak nezbývá než nahoru. Hlavně že to sprostý nadávání pomohlo a břicho se převalí přes poslední hranu. Přemýšlím, kterým nadávkám Mates rozuměl a kterým ne. No nic, je to jedno. Ale česky umí ten chlapec z Wallisu parádně, to se musí nechat. Když vidí moje zpocený čelo, tak se usmívá. Štand. Další délka je tatranské klasifikace CH. Tedy choďák. Další délky taky. Mates znejistí. Já ne, vždyť on je místní znalec. A najednou stěna před námi. Kolmá, hladká, krásná, ale ne za 4a. Tak za 6 a více. Co teď. Traverz doprava. V lezečkách po jehličí, po úzké šikmé římse. Vpravo pod námi je sráz a hlubina. Ještě, že úplně dolů není vidět. Mates se usmívá. Konečně řada nýtů nad námi, stěna už je chytavější. Tak tady jsme měli lézt. Chybička se vloudila. Štandujeme. Mates leze. Nad námi spárka jak Klikatá spára na Suškách, ale oklouzanější. Prý je to tu varianta za 5a. To si už vychutnávám. Za zády vykukují z mlhy zasněžené Bernské Alpy. Štand. Pak zase choďák. Nezajistitelná římsa kamsi doleva. Dolů se už raději ani nekoukám. Kolem profrčí paraglajďák. Pak další a další. Koukám na ten rej podzimních letců. Mávají. Já taky. Konečně je tu vrcholová knížka. Vlastně stěnová knížka, co není na vrcholu. Děláme fotky, když už jsem ten foťák táhnul. Pro nás jsou vrcholové. Nad námi je další stěna. Snad 100 nebo 150 metrů. Dál už nepolezeme, to snad příště. Tak prý musíme dolů. Roklí. Nějak se mi to nepozdává. Ale místňák myslí, že ví kudy. No neví. Tudy cesta nevede. Vracíme se. Co dál? Vyšlapaná pěšinka vede lesem nahoru kolem stěny. Tak tedy nahoru, nesměle navrhuji. Jdeme. Jsme na jakémsi hřebenu v sedle. Zkusíme jinou pěšinku po jiném hřebenu dolů. Sluníčko už zapadlo. Jdeme dolů. Pořád dolů. Proboha, kam až jsme to vylezli. Nohy se pletou. Stále po hřebenu. Vlevo skála, vpravo skála, před námi skála. Dál to nejde. Stmívá se. Je zima. Zkusíme to po skále vlevo dolů. Tak by to možná šlo. Šlo. I přes potok dole to šlo. Jdeme pod skalami. Najdeme auto? Nevím, neptám se. Je mi to jedno. Je už tma. Konečně auto. Mates ještě běží pro batohy, co jsme nechali pod nástupem. Samozřejmě pod nástupem do úplně jiné cesty. To nevadí. Teď už mi to není jedno. Byla to sranda, ha ha ha. To že jsme v autě, je tu teplo a dostal jsem banán. Ještě volá Andrea. Asi proto, že je tma, má strach a neví, co je s námi. Starostlivá to manželka. Zazvoní a Matesovi se vybíjí baterka. Jéé, to bude doma řečí. A bylo. Ani se nedivím Spolu mluví německy. Nestihnu si to překládat. Navíc švýcarská němčina je jen pro otrlé. Otrlý nejsem. Proto mám za odměnu typické švýcarské jídlo – sýrovou omáčku s chlebem. Ňam. Andrea se už nezlobí. A za okny chaloupky teče tiše řeka Emme. Vždyť taky jsme v Emmentalu.
Bubikopf, nástup 
Mates u vrcholovky 
Nahoru nebo dolů?
Noc je jiskřivá a mrazivá. Ráno mrazivé. Je listopad. Sluníčko vykukuje a rozehřívá jinovatku. Včerejšek jsme přežili, Andrea se už usmívá od rána, tak proč nezkusit jižní stěny Jury i dneska. Tentokrát ale na jistotu. Nejdřív okoukneme Solothurn. Slovutné to historické město, rozložené pod skalami Jury. Pak jedeme pořád do kopce. Zastavíme na malinkém parkovišti. Traverz k nástupu je jen pár stovek metrů. Před námi se tyčí krásná věž. Jediná v okolí. A na ní lezci. Dvě dvojky. Podzimní sluníčko mi ohřívá záda. Lezečky na boso a lezem. Moc pěkný. Komunikace česko – německá. Lezci ze švýcarský dvojek natahují uši. A nahoře na vrcholku se osmělí. Co že to je za řeč, co komunikujeme my? Asi moc Čechů tady neleze. Mates mává na šlachovitého chlapíka pod stěnou. To je dokonce příbuzný. Helou, helou….. Po dvoudélkové věži zkoušíme plotny za rohem. Jsou nádherné, nádhernější a nejnádhernější. Tři cesty od 4c do 5c po jemných oblinkách nebo ostrých několikamilimetrových hrankách. Paráda. Škoda, že se brzo stmívá. Musíme domů. Andrea zůstává s dětmi v Solothurnu, my se vracíme s Matesem do Emmentalu. Do chaloupky na břehu řeky. Poslední večer si zpestříme s Matesem vínem. Je to víno z horského Wallisu. Je z něj cítit jak chlad z ledovců, tak i vůně rozkvetlých luk. Jedna láhev nestačí. Spí se po něm dobře. Moc dobře.
Platte 
Solothurn 
Věž Bubikopf
Je mlhavé ráno. Za okny expresu svítá. Koleje pod koly jen šustí. Každou vteřinou se posuneme o 55 metrů. Rozednívá se. Vápencové stěny Jury nalevo, smělé štíty Bernských Alp napravo. Malebný Bern za zády. A ještě dál za ním chaloupka na břehu řeky. Vzdaluje se. Každou vteřinou o 55 metrů. Obraz za okny se mění. Skály už jsou v dálce. Basilej neboli Basel. Rovina, vlevo Francie, vpravo Německo. Zase rovina. Koleje jen šustí. Německo. Pořád rovina. Konečně skály. A povědomé. To je Labák. Náš Labák. Jsem doma. Skoro doma. Ale určitě se do Jury vrátím. I do chaloupky na břehu řeky Emme, co mají kromě laskavého a pohostinného srdce i dobrou sýrovou omáčku. Fakt vrátím, slibuji. Jo, a hlavně když doplní vinotéku. To bude bašta.
Autor: neznámý