Koncem loňského roku jsem začal promýšlet jarní lezení za hranicemi. Uvažoval jsem o Finale Ligure,mapa Dolomitech nebo Slovensku. Po pročtení internetových stránek jsem nakonec celkem jednoznačně vybral Paklenici v Chorvatsku na Jadranském pobřeží. Pepa pár dní před odjezdem sehnal i krásného průvodčíka a pohled na krásné barevné fotky z kaňonu Paklenice utvrzoval, že jsme vybrali dobře. Nastala předstartovní horečka a problém, jak spoustu matroše nacpat do kufru přibližovadla. Nakonec to vyřešila vypůjčená rakvička na zahrádku. Jako průvodce dbalí lezci jsme se mimo jiné vybavili i sadou friendů, skobami a kladivy. U většiny dlouhých cest to totiž průvodce nekompromisně doporučoval. V úterý 27. května odpoledne vyrážím se synkem Honzou z Lysé, v Čelákovicích nabírám Pepu a v Praze našeho dědu. Děda jede ovšem za turistikou. Večer překračujeme hranice a po klidné jízdě skoro non-stop přes Rakousko, Slovinsko a Chorvatsko sjíždíme brzo ráno k moři. Pak ještě pár kilometrů podle moře a je tu Starigrad-Paklenica. Malé ospalé městečko s pozůstatky války nás vítá šipkou ke vstupu do národního parku Paklenica. Zahýbáme a hned je tu cedulka s nabídkou ubytování.
Na zahradě penzionu hned u silnice stavíme dva stany a hned vyjíždíme lézt. Asi dva kiláčky u vstupu do soutěsky je informační centrum parku. Kupujeme 5 denní vstupenku pro horolezce po dalších třech kilometrech vjíždíme až na poslední parkoviště před vstupem do soutěsky Klanci. Parkoviště je skoro plné. Po obou stranách svítí bílé vápencové útesy,porostlé teď ještě zelenými stromy a keři. Vše kontrastuje s azurovou oblohou. Prý před pár dny se soutěskou valila bystřina napájená ze zbytků sněhu, teď už bohužel vyschlá. Jaro je tu nádherné.
Na zkušenou se drápeme vpravo od parkoviště pod útes zvaný Ovčji kuk. Tvarem trochu připomíná srbský Ovcij Kuk Matrhorn. Nastupujeme do cesty „Prijatelju moj“. Je to dvoudélková cesta skoněným hřebínkem trojúhelníkové stěny. Podle průvodce za 3+. Chceme ozkoušet zdejší klasifikaci a jištění. Štandujeme sice třikrát, ale cesta je až přejištěná borháky Zdá se nám podstatně lehčí, než 3+ francouzské klasifikace. Podle průvodce doporučené vklíněnce a skoby vůbec nevyužijeme. Nebo že jsme z českých klasických cest na písku nebo tatranských zvyklí na méně jištění?
No nevím. Zato sestup je vychutnávka. Slanit se nedá a tak kloužeme po suti v trnitých keřích. Sluníčko začíná připalovat, poledne se blíží a tak sejdeme zpět na parkoviště a stoupáme hlavní kamenitou cestou do soutěsky Klanci. Tady si na začátku dáme ještě pár cest. Tady jsou cesty podstatně kratší, většinou jednodélkové, úplně přejištěné a podobné Srbsku. Jen vápenec je méně uklouzaný a ostřejší. Začínáme na stěnce „Figa“ cestami za 4b až 4b+ podle francouzské klasifikace. Tady už obtížnost odpovídá našim IV až V- UIAA. Po poledni se i do kaňonu dostává sluníčko a to tady umí pěkně připalovat. Po dlouhé cestě autem jsme utahaní a tak raději sjíždíme do kempu. Moře se nám zdá zatím studené, tak děláme pár temp a jdeme vařit pozdní oběd. Po večeři skočíme přes ulici do baru na pivko- Není moc dobré a obsluha si hledí spíš movitějších Němců.
Čtvrteční ráno je opět slunečné. Přemáháme se k rannímu vstávání a ještě ze chládku vyjíždíme autem na parkoviště. Jsme tu skoro první. Tentokrát chceme po ránu zkusit zase jednu z delších cest. Volba padle na stěnu Mali Cuk, cestu „Kukušni“ za 3+. Fotka této cesty je i v průvodci a je doporučena hvězdičkou. Cesta to byla dlouhá, pěkná, skoro přejištěná a zase se zdála lehčí. Zato sestup je opět klouzání v ostré suti s prodíráním v trní. Před polednem začíná už zase připalovat a tak se uchylujeme do stínu soutěsky Klanci. Dáme pár cest v sektoru „Zava“ od 4b po 5c. Tady je dost rušno, většina lezců leze krátké cesty ve stínu kolem cesty. Večer tradiční cesta na pivko, tentokrát do baru s lepším pivkem a „živější“ obsluhou. V pátek ráno vstaneme brzo a mezi prvními projíždíme kontrolním vstupem do parku. Pětidenní vstupenku stačí ukázat a tak frčíme ještě tři kiláčky na poslední parkoviště. Podle aut je tady asi nejvíce Němců, pak Rakušáků a pár domácích. Občas vidíme i české nebo slovenské přibližovalo. Přímo nad parkovištěm se zvedá mohutný masiv „Kukovi ispod Vlake“. Je to vysoký hřeben, vystupující nad soutěsku. Hřeben je orientován od V na Z a my polezeme v jeho severních stěnách, to kvůli sluníčku, které koncem května už pěkně pálí. Stále ve třech, děda se věnuje turistice, nastupujeme do několikadélkové cesty „Nosorog“ za 4b. První dvě délky jsou trojkové ve spáře. Pak se dostaneme na vlastní hřeben a obtížnost stoupne až k avizovaným 4b. je to velmi pěkné lezení po úzkém hřebenu. Skála je pevná, někdy až ostrá. Opět přejištěno kvalitními borháky. Jen občas založím smyčku nebo provážu hodinky. Na vrcholku hřebene scházíme s Honzou nepříjemnou stezkou, Pepa se dává do slanění křížem krážem stěnou. Dole jsme stejně. Odpoledne prolenošíme u moře, koupeme se.
V sobotu vyrážíme na výlet autem do asi 50 km vzdáleného Zadaru, kde je rybí trh. Navíc doplňujeme naši konzervovou stravu o spoustu laciného ovoce a zeleniny. Ale prachu a hluku města se brzo nabažíme a vracíme se zpět do klidu městečka Starigrad. Nedělní ráno je po noční bouřce slunečné a tak hurá na lezení. Na masivu Veliki Cuk vybírám cestu „Sjeverno rebro“ za 4b. Je to pětidélková cesta příhodně pojmenovaná – Severní žebro. Lezení jako v Tatrách, jen materiál je vápenec. Z této cesty je nádherný rozhled na ústřední masiv údolí, kterým je Anica Kuk. Naproti obdivujeme stěnu Debeli kuk, vysokou kolem 200 metrů. A my ve třech rychle nabíráme výšku v naší 170 metrů dlouhé cestě po krásném žebru. Sestup je opět vzrušující, klouzáme a padáme do trní. Ale v nejprudších úsecích čeká překvapení – jakási fixní lana pro sestup. Pak se uchylujeme do stínu soutěsky a zkoušíme pár krátkých cest v sektoru „Pod rampom“ od 5a do 5c. A protože trávíme ve Starigradu poslední noc, odpoledne si užijeme koupání v moři a pak místních specialit v pěkné restauraci s kupodivu rychlou obsluhou, výbornou kuchyní a příjemnými cenami.
Nastává pondělní ráno po další noční bouřce. Sluníčko rychle skálu suší a tak po pár cestách v soutěsce Kluci dávají jako zlatý hřeb celého programu cestu „Celjski stup“ za 5a na masiv „Mali Cuk“. Já si v klidu vegetím pod skalou a morálně se připravuji na celonoční řízení domů. Kluci scházejí velmi spokojeni, prý to byla nejhezčí cesta v Paklenici, co lezli. Tak skoro lituji, že jsem nešel. No něco si nechám na příště. Nezbývá nic jiného než zabalit, zaplatit ubytování a v podvečer vyrazit. Tentokrát kilometry ubíhají jakoby pomalu, v hlavě se mi honí vzpomínky. Přesto zvládneme trasu Starigrad – Praha rychleji, za 10 hodin čistého času. Zato po raním příjezdu padám do pelechu a celonoční jízdu dospávám.
Byla to výborná akce s vydařeným počasím. Nelezli jsme těžké cesty, zato jsme spíš prozkoumávali terén a slíbili jsme si, že se Paklenice určitě vrátíme, jen friendy, kladiva a skoby necháme doma. Pár informací o cestě: Cesta tam: Praha – Znojmo – Wien – Graz ( W. Kreuz) – Maribor – Zagreb Lučko – Karlovac – Gračac, celkem asi 960 kilometrů, z toho 470 km po dálnicích, v Rakousku zakoupena dálniční známka na 10 dní, ve Slovinsku a Chorvatsku nutno platit celkem zanedbatelné mýto. Čistý čas jízdy 11,5 hodiny, k tomu tři půlhodinové pauzy. Nejpomalejší úsek byl Jihlava – Znojmo a Karlovac – Starigrad.
Cesta zpět: stejná trasa, čistý čas 10,5 hodiny, k tomu dvě půlhodinové pauzy. Ubytování: Vlastní stan v kempu přímo u odbočky z jadranské magistrály do NP Paklenica. K dispozici zařízená kuchyňka, lednička, starší, leč čisté sociální zařízení. V kempu bylo celkem tak 3 – 5 stanů, občas jme byli i sami. Cena byla rozumná. Přístup: Od kempu cca 2 km po silničce k bráně parku, tam je záchytné parkoviště, většinou prázdné. Dále asi 3 km soutěskou po úzké silničce na druhé parkoviště. Odtud do soutěsky Klanci 5 minut, k nástupům na ostatní stěny 10 – 30 minut. Vyplatí se koupit zlevněnou vstupenku pro horolezce na 5 vstupů. Materiál. Stačí lano 50 – 60 metrů. Všechny cesty co jsme lezli od 3 do 5c byly přejištěné borháky. Občas jsem dal pro formu smyčku nebo provázal hodiny. Průvodce: vyplatí se koupit průvodce od Borise Čujiče „Paklenica“. Mají ho v recepci u vstupu a ve stánku s tretkami na druhém parkovišti. Pivo: Doporučujeme Ožujsko, je pitné. Karlovačko nám moc nejelo. No a ostatní poznáte sami.